Nedá mi to, abych si vám tu nevylila srdíčko....

Tedy naštěstí, se ty moje trable netýkají nevěry (díky bohu za to), ale i tak mi jde hlava kolem....

 

Adámek (můj syn) je od čtvrtka nemocný. Má teplotu, rýmu jako trám a do toho se ještě přidal zánět dýchacích cest.

Když má po ránu teplotu 37 stupňů Celsia, skáču radostí, ovšem nastane odpoledne a teploměr nám opět vyskočí nad 38.... Lékařka mi řekla: Snažte se, aby byl v klidu, aby ležel a vypotil se....

 

No jo, ono se to hezky řekne, ale hůř udělá. Tím spíš u čtyřletého dítěte.

Knížky nezabírají, televize také už omrzela, kreslení nás přestalo bavit po pěti minutách a v této chvíli mi Adámek sedí na klíně a vyžaduje, abych ho šimrala po zádíčkách.

 

Škoda, že mě nevidíte: jednou rukou pro vás datluji tento příspěvek a druhou rukou Adámka šimrám ;o)

 

Ale dny, ty ještě jdou.... Noci se však pro mě staly noční můrou. Hodinu co hodinu jsme vzhůru, občas tiším pláč, občas foukám na hlavičku, občas foukám na bolavé klouby. Zkrátka mám takové „pohodové“ období ;o) A i když mám teď v sobě již třetí kávu, oči mi padají a zívám tu na celé kolo.... Ale tohle zná asi každá maminka.

 

Právě teď si říkám, že jak nenávidím to, když jsem nemocná, myslím, že bych na tom byla o mnoho lépe, kdybych tu chřipajznu a zánět měla já, jen když by byl Adámek zdravý.

 

Tak nám držte palečky, ať se brzy uzdravíme, a já odcházím do boje. Do jakého? Je totiž čas dát prckovi léky.

 

Tady jsem zachytila vzácný okamžik, kdy byl Adámek dobrovolně v postýlce....

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Reklama