Je dnes téměř nepředstavitelné, že mému -dnes již skoro osmnáctiletému -synovi Petrovi byly taky někdy tři roky. Zhruba v té době jsme mu pořídili mladšího brášku . Oba kluci jsou červnoví..a tak jsem v červenci s miminkem i tříletým capartem( v té době velmi upovídaným) utekla z letní panelákové výhně k rodičům na chalupu, která je v podhůří Šumavy.

Péťa byl ve svém živlu-neustále chodil k sousedům na exkurze za různou domácí havětí..a malý Martínek si spokojeně spinkal většinu dne v nějakém předpotopním kočárku ve stínu některého ze stromů na zahradě.


Zhruba po týdnu dorazila i moje mladší sestra Jana, která tou dobou očekávala narození prvního potomka. Do porodu měla asi ještě šest týdnů..a tak s ohromným břichem různě trpěla a úpěla a schovávala se před horkem, kam to jen šlo.


Péťa věděl., že miminko roste u maminky v bříšku a pak že ho pan doktor vyndá, ale evidentně mu vrtalo hlavou, proč to naše miminko je už na světě  a Janino je pořád v tom bříšku. I zapředl s Janou následující rozhovor: " Ty máš v bříšku miminko?" Jana vcelku v poklidu odvětila, že ano.

Péťa:"Aha..a jak se dostane ven? Taky ti ho musí vyndat pan doktor v nemocnici??" Opět dostal souhlasnou odpověď. Péťa nasadi myslitelský výraz:"No jo..ale jak poznáš, že to miminko chce už ven??" Jana znejistěla....pak ale odpověděla:"Víš...to miminko mi zevnitř na to bříško zaťuká,..a já pak pojedu k panu doktorovi do nemocnice."  Péťa vykulil oči a pronesl nezapomenutelnou větu:" Zaťuká?? To mimino tam má s sebou kladivo???"............

                                                                                                                             hvenda

Děkujeme za krásný, úsměvný příběh a zasíláme knihu ;o)