Teda, školní svačiny mi ani nepřipomínejte! Nesnášela jsem je! Navíc jsem měla o přestávkách na práci mnohem důležitější věci než jíst. Probrat nejnovější drby, opsat úkoly, pokusit se došprtat nějaké maličkosti do hodiny - znáte to. :o)

Školní svačiny by zkrátka kvůli mně vůbec nemusely existovat. Jenže, vysvětlujte to starostlivé mamince. Nechat mě jít do školy bez svačiny? To by nepřenesla přes srdce! Naštěstí, řešení se našlo.

Moje cesta do školy totiž vedla ulicí lemovanou rodinnými domky se zahrádkami. V předzahrádkách hlídali psi. A těm jsem svou svačinu každé ráno rozdávala. Vyhazovat ji by přece byla škoda, když se s ní maminka dělala, a všichni víme, že vyhazovat jídlo se nemá.

Takže jsem svačinu rozdávala a zanedlouho mě všichni psi v té ulici znali a troufám si tvrdit, že i rádi viděli. Já jsem je poznala taky, postupem času jsem už věděla, že támhle Alík by v životě nevzal do huby chléb s marmeládou, a Kikinka sní rohlík se sýrem, ale chleba se sýrem už jí nevoní, zatímco Punťa zblajzne všechno a po jablkách se může utlouct. :o))

A maminčinu sardinkovou pomazánku milovali všichni bez rozdílu. Mne taky :o) - byla jsem jedna z mála, kdo tou ulicí mohl kdykoliv projít, aniž by ho někteří nebo všichni vespolek poštěkali a počastovali těmi nejstrašnějšími psími nadávkami a výhružkami. :o))

Bára

Psi. Účinné řešení. Ještě štěstí, že nejste masový vrah a nezbavovala jste se takhle obětí. To by bylo daleko horší. :) Ale ne, vážně je to docela zábavné a psům se to určitě moc líbilo. :)

 

Reklama