Jezdím autem malou každodenní rallye: domeček, škola, školka, práce, školka, škola, domeček. Mám ji rád, dává mi jistotu opakovaného.

Ráno jezdím do školy, která je 500 m od našeho domečku, školka je trochu dál, asi 10 km, a moje práce je v centru města. Odpoledne zpět.
Platí u ní nepsané pravidlo a to, že ranní polovina rallye musí být rychlejší než odpolední. Nevím proč, ale je to tak.

Onehdy jsem opustil první kontrolní bod – školu a mířím rychlými koly ke druhému.
Je to 10 kilometrů a po cestě několik zábavných zácpiček.
Stojíme v jedné z nich, ladím rádio, když tu se ozve bezelstný hlásek, doposud broukající si čtyřleté navigátorky: „A tatínku, příjde Milkuláš?“
Mikuláš,“ opravuji, i když si umím představit i Milkuláše, s fialovou čepicí, botama a velkým fialovým pláštěm s nápisem Milka přes celá záda, asi tak jak to nosí policie.
„To víš, že přijde,“ uklidňuji malou hlavičku.
A bude mít čelta?
„No čert taky přijde,“ odpovídám automaticky a zjišťuji, že se fronta moc nehýbe, asi se tam něco stalo.
A tatínku, kde bydlí čelt?“ Třetí otázka je nebezpečná, to je jasné, že v malé hlavičce to začalo šrotovat a jen tak nepřestane. Otázek bude víc.

„Čert bydlí v pekle, to přeci víš.
A co papají čelti?“ kontruje malá hlavička.

Tak to jsem trochu zaskočen, chce se mi odpovědět, že malé zvědavé děti, ale to se mi zdá příliš kruté, a tak chvíli přemýšlím. Mají tam dole jen kamení, horkou lávu, že by papali ty nešťastníky z těch kotlů? Hříšníky v pekle snad jen vaří nebo smaží, ale nepapají, a.o kanibalismu u čertů jsem neslyšel. Tak co tedy?
Napadá mě spásná myšlenka: „Čerti papají to, co Mikulášovi zbylo.
Malá hlavička je evidentně spokojena s odpovědí. Mlčí.

Ujedeme 200 metrů a zase stojíme.
„A tatí, kde bydlí Milkuláš?“
„Mikuláš,“
opět opravuji, ta fialová představa mě začíná děsit.
Mikuláš bydlí...,“ no jo, ale kde bydlí Mikuláš?
To mi taky nikdo neřekl.
V nebi? V pekle? V ráji? Co mám říct?

Pomáhám si oklikou: „Mikuláš bydlí u Ježíška,“ nemám však ani vteřinu na oddech.
U něj doma?“
No pokud u Ježíška, tak u něj doma, to je jasné.
„Ano, u Ježíška v nebíčku,“ vracím úder, ale palebná převaha pokračuje.
„A ploč nechoděj spólu?“
„Nechoděj spolu, protože to mají rozdělený. Mikuláš chodí na svátek Mikuláše a Ježíšek na Štedrý den,“
odvracím nálet a chválím se v duchu, teď jsi to vyřešil, pašáku, a je pokoj.
Ujedeme dalších 100 metrů a palba se vrací rychlým obloukem.

A kdo je větší Milkuláš, nebo Ježíšek?“ Na Milkuláše ve fialovém hábitu už nemám sílu, a tak ho nechávám osudu.
No jo, ale kdo je větší? A fyzicky nebo duševně?
Lovím v paměti, ale ulovím jen dlouhá vysvětlující souvětí, jak z Bible.

Jak to přeložit do čtyřleté řeči?

Ticho v autě přerušuje jen dopravní hlášení a rádoby vtipné kokrhání uhýkaného ranního moderátora.
„Tak kdo je větší?“ dožaduje se zvědavá hlavička odpovědi.
„No větší je Mikuláš, Ježíšek je jen takové mimiko,“ zní má chabá odpověď.
To ale nemůžu přece jen tak nechat
„Mikuláš je větší, ale jeho ředitel je Ježíšek,“ doplňuji, k úplnému zmatení nepřítele.
Mně někdo vysvětlovat, že právě narozené miminko nosí dárky všem dětem na světě na Štědrý den a ještě je ředitelem Mikuláše, tak ho nepovažuji za svéprávného.

Malá hlavička usilovně přemýšlí nad mojí odpovědí.
Kolona nepříjemně stojí a okolo jedoucí cyklista má zmrzle tuhý úsměv.
Taky bych jezdil nejradši na kole, ale rozvážet a svážet na něm dvě děti? Ducavou hudbu z rádia přerušuje další malý dotaz
„A koho poslouchaj čelti, Milkuláše nebo Ježíška?“ No teda, to je motanice, poslouchají Lucifera, Mikuláše, Anděla, nebo Ježíška ?
Čerti musej poslouchat nejdřív Ježíška, potom Mikuláše a nakonec Anděla, ale Ježíšek je největší ředitel, toho poslouchá i Mikuláš,“ zkracuji myšlenky na rozsáhlou odpověď.

Kolona se dává pomalu do pohybu. Míjíme pomaloučku dvě naťuklá auta. Viník nehody neubrzdil svoji touhu po rychlé jízdě v koloně. Pohyb auta se zrychluje, naštěstí projíždíme dvě zelené a za chvíli brzdíme před školkou.
Vyndavám malou hlavičku z dětské autosedačky a zazní poslední dotaz „A vezme si mě čelt?“
Ahá, tak proto ty zvídavé otázky.
Musím se v duchu smát.
„Ne, nevezme, ty jsi byla hodná, přijde se jen na tebe podívat,“ tím přináším viditelné uklidnění do dětské dušičky.
Ve školce má malá hlavička hned jiné starosti a myšlenky na Sv. Mikuláše s doprovodem zůstaly za dveřmi.

Cestou na další kontrolní bod rallye, potkávám obrovský billboard s reklamou na známou fialovou čokoládu.
Bojím se jet odpoledne do hypermarketu…

Viktor