Jsem už dva roky rozvedená. Je mi 30 let, děti jsme naštěstí neměli. S manželem jsem si užila dost peklo. Zpočátku to vypadalo docela dobře, ale postupem času jsem začala zjišťovat, že se z něj stává docela slušný despota.

Nic mu nebylo dost dobré, čím dál častěji na mě viděl všemožné chyby. Měla jsem ho opravdu ráda, a tak jsem se snažila dělat všechno tak, aby byl spokojený. Jenže on stále nebyl. Špatně jsem vařila, špatně vypadala, špatně uklízela, špatně milovala. Hrůza! Najednou mi došlo, že jsem úplně jiná než dřív. Vyklepaná troska. Můj život se skládal jen z toho, abych se zavděčila tomu psychopatovi.

Po dlouhých nepříjemnostech jsme se konečně rozvedli. To byla úleva. Nějakou dobu jsem se vzpamatovávala a na seznámení s nějakým mužem neměla ani myšlenky.

Až teď. Poznala jsem opravdu úžasného chlapa. Je tak pozorný, galantní, něžný a chápavý, že si chvílemi říkám, jestli se mi to jen nezdá. S ním konečně zažívám to, co mi po celá léta manželství tak moc chybělo. Lásku, pocit bezpečí. Je mi s ním opravdu moc dobře. A jemu se mnou taky. I on je rozvedený a již poměrně dost let sám.

 

Je tu ale jeden problém. A tím je náš věkový rozdíl. Mirkovi je totiž už 58 let. Je tím pádem o 28 let starší než já. Milujeme se opravdu hodně a zatím tu letitou propast mezi námi nevnímáme, ale já se přiznám, že i přes všechnu lásku, kterou k němu cítím, občas přemýšlím i trochu realističtěji.

 

A svých myšlenek se tak trochu děsím. Samozřejmě, že bychom chtěli mít děti. Tedy – hlavně já. Mirek se už otcovství bojí. Ale říká, že udělá vše pro to, abych byla šťastná. A já si neumím představit, jak by to bylo dál. Dejme tomu, že by se nám v jeho 60 letech narodilo dítě. On už by byl pomalu v důchodu. Jak bychom to všechno vyřešili? A co to dítě? V deseti by jeho otci bylo 70 let. To už by s ním asi těžko šel hrát fotbal nebo tak.

 

Jsem z toho strašně smutná. Konečně jsem potkala lásku. Jsem opravdu hodně zamilovaná a cítím, že Mirek je skutečně ten pravý. Ale na vlastní kůži poznávám, že to není tak jednoduché. Přemýšlela jsem i o tom, že bychom děti prostě neměli, ale to jsem zavrhla. Neumím si představit, že bych se jich zřekla.

 

Chtěla jsem se zeptat zdejších čtenářek, jestli třeba nemají své osobní, nebo zprostředkované zkušenosti s manželstvím a rodičovstvím v takhle pozdním věku. A jaké problémy třeba řeší se svým o hodně let starším manželem.

 

Já se Mirka nechci vzdát. Moc ho miluju. Nikdy v životě na mě nebyl nikdo tak hodnej, jako on. Ale jsem teď nějaká zmatená.

Děkuju za všechny vaše názory...