62bc1d47b12a0cl.jpg
Foto: Shutterstock

Čtyřicetileté Agátě, která je maminkou dvou dětí, přidělává konec školního roku vrásky. Její děti totiž chodí do školy, kde se spolužáci (či snad jejich rodiče) předhánějí v tom, kdo dá pedagogovi lepší a dražší dárek.

„Když jsem chodila do školy já, dávaly se tak maximálně kytky, ale teď je to hrůza. Učitelky dostávají poukázky na knihy, luxusní kosmetiku, poukázky na nákup oblečení, balíky drahých sladkostí nebo jiných pochutin apod. Hodnota dárků se šplhá do stovek i tisíců. Pro mě jsou to výdaje navíc, na které musím šetřit, protože nechci, aby se moje děti cítily trapně a vypadaly před spolužáky jako chudáci,“ stěžuje si Agáta.

Ale jsou drahé dary vůbec nutné? Zeptali jsme se několika učitelů a učitelek, co si o tom myslí, jaké pozornosti preferují a co se jim naopak zdá zcela zbytečné.

Martin
Já bych byl raději, kdyby žáci nic nenosili. Připadá mi, že si rodiče myslí, že na to čekáme, ale opak je pravdou. Větší radost mi udělá obyčejné přáníčko, které děti samy vyrobí.

Brigita
Nejvíce mi udělají radost milá slova od rodičů a žáků. Obyčejná věta: Máme vás rádi. Tomu se žádná květina nevyrovná.

Tomáš
První roky jsem se styděl, že něco dostávám, takže jsem si dárek ani neprohlédl, poděkoval, položil stranou a přešel k dalšímu vysvědčení. Loni mi ale došlo, že je to vlastně děsně neuctivé k těm, kteří opravdu chtěli něco darovat, protože jim na mně záleží. Častokrát to byly i ručně vyráběné věci, a když jsem si je doma prohlížel, už jsem ani nevěděl, od koho co bylo. Během roku studentům z vlastních peněz něco pořizuji dost často, protože je mám rád. Došlo mi, že to mohou mít stejně. Takže jsem se loni před vysvědčením omluvil za své předchozí chování a vysvětlil, proč jsem se tak choval. Poprosil jsem je, aby mi něco dali, jen pokud opravdu oni sami chtějí. Řekl jsem jim, že pokud tu potřebu necítí, je to úplně v pořádku a budu rád, když si pak to, co mi nesou, dají společně s kamarády. Poté jsem si udělal čas na každý dárek, který jsem dostal, a dal si záležet na tom, abych dal dárci najevo, že si jej vážím. Letos se domluvili a už cestou z výletu mi předali poukaz na tandemový seskok padákem, vyrazili mi dech.

Tereza
Já osobně žádné dárky neočekávám a nevyžaduji. Učím na střední škole, dostávám květiny a čokolády. Ale na různých skupinách vidím, jak se rodiče předhánějí, co učitelům dají. Nejvíce mě děsí hrnečky a další pracholapy, včetně těch doma vyrobených. Těžko se jim vysvětluje, že sborovna ani naše byty nejsou nafukovací a nemůžeme tam každý rok nacpat deset hrnečků, pomalované kamínky, vázy, lapače snů apod. Největší radost mi udělala kytička čerstvě natrhaných lesních jahod, kterou můj žák natrhal cestou na autobus, když si jel pro vysvědčení.

Nora
Já mohu říci, že mám radost z každého dárečku. Mám radost z hrnků, svíček, květin, sprchových gelů a i lapač prachu je stále dárek od dítěte... Já naopak také dávám žákům dárečky. Jsou to drobnosti, které udělají radost a vyjádří lásku a poděkování za společnou práci po celý rok. Je to tradice, která se mi velice líbí. I učitelům svých dětí vždy osobně poděkuji a koupím něco dobrého. Mimochodem, rodiče se u nás rozhodně nepředhánějí.

Helena
Přijde mi to jako prazvláštní zvyk. Chápu, že vztah učitele a dítěte je jiný než třeba pasažéra v autobuse a řidiče nebo klienta a pracovníka úřadu, ale je to také veřejná služba. A jak často nosíte květiny na úřad nebo děkujete řidiči za svezení? Ale jak říkám, vztah učitele a dítěte je jiný, protože je mnohem intenzivnější. Mám to tak, že když má dítě samo pocit, že chce učiteli nějak poděkovat, nějak ocenit jejich vztah, není potřeba čekat až na konec školního roku, navíc děti jsou bezprostřední a dávají to najevo průběžně, pokud k tomu mají prostor a svobodu projevu. Přirozené mi také přijde, když se dítě samo od sebe chce rozloučit mile s učitelem, kterého už třeba nebude příští rok mít. Každopádně hromadné vybírání peněz na dary, které organizují rodiče, mi přijde opravdu zvláštní a proti srsti, tak se ho neúčastním. Pokud mám jako rodič pocit, že chci ocenit práci učitele, udělám to slovně, nenosím mu dary. Jako učitel vidím od žáků okamžitou zpětnou vazbu, jsem ráda, když se jim hodiny se mnou líbí a když se naopak nebojí přede mnou říci, že je něco nebaví nebo že něco nechtějí dělat. Když pak na konci roku vím, že už se příští rok neuvidíme, poděkuji jim za to, že jsem mohla být součástí jejich životů a že jsem se toho s nimi hodně naučila. Nepotřebuji, aby mi na konci roku nosili květiny, šaty, šperky, peníze, wellness poukázky apod., jak se to mnohdy děje. Dělám svou práci ráda a ocenění cítím v radosti a různých aha-momentech mých žáků a studentů.

Nikol
Mě nejvíc potěší, když se třída domluví a donesou jednu kytku, jednu bonboniéru nebo cokoliv než mít desítku kytek, ze kterých se stejně nebudu moc dlouho radovat, když na prázdniny odjíždím pryč. A pokud mě chce obdarovat každý sám za sebe, tak raději ručně malované přání, doma upečený koláček nebo třeba doma usušené houby.

Zdroje: autorka článku, respondenti redakce