„Miláčku, nechceš čaj?"

„Dám si rád, děkuju...“

Takhle přesně probíhal předpředevčírem večer rozhovor u nás doma. A ani nevím proč jsem se zvedl a šel jsem do kuchyně. Možná se podívat, jestli nezbyla buchta od neděle, abych ji zblajznul.

A to jsem neměl dělat. Má milovaná žena právě v ten okamžik nalévala do hrníčku vřící vodu a v tom hrnku nebyl čaj, ani sypaný, ani pytlíkový.

Zůstal jsem jak přišpendlený – v klidu jsem se zeptal na to, kde je ten slibovaný čaj, a odpovědí mi bylo, že ten tam za chvilku přihodí. A co že se divím, že to tak dělá vždy.

Už jsme spolu deset let a já nevím, že po celou dobu můj čaj není připravován tak, jak má být.

V ten okamžik jsem málem vraždil.

Chápu, že vám to nepřipadá stejně závažné jako zapomínání zvedání nebo sklápění prkének na toaletě, popřípadě nenošení špinavého prádla do koše na špinavé prádlo, ale pro mne je příprava mého čaje záležitostí poněkud tradiční. Nespařený čaj, lépe řečeno vědomí, že můj čaj nebyl spařen, je pro mne velmi pobuřující, až skličující.

Podobně tomu bylo s mým synem - v tomto čase nacházejícím se ve stavu puberty, v sedmé třídě.

Týž večer o chvíli později jsem se ho zeptal, zda je připraven na druhý den do školy. Poté, co mi otráveným hlasem řekl, že strávil většinu dne přípravou na další školní den, jsem pojal podezření a jal se to zkontrolovat.

Večer v 19:30 jsem otevřel první sešit – sešit z matematiky – nalistoval poslední popsanou stránku a co nevidím. Poslední zápisek zní DÚ: Str. 97 – př. 4, 9, 11.

V klidu jsem se zeptal, zda má domácí úkol z matematiky hotov. Místo odpovědi na svém obličeji vykouzlil výraz bezbranného, inteligencí nezasaženého jelimánka, který vůbec nechápe, o čem je v té neznámé řeči řeč.

Díval jsem se na něj nad šálkem nesprávně uvařeného čaje a mít po ruce samopal, dostal by plnou dávku.

A aby toho nebylo málo, tak náš pětiletý capart, který se ještě deset minut předtím dušoval, že už má úplně plné bříško, do kterého se nevejde ani lžička kaše a masíčka, se začal dožadovat čokoládových kuliček do mlíčka.

Zkrátím to, všichni to přežili ve zdraví, jen já mám od té doby povislý koutek a tik u levého oka.

A protože smích a trápení jiných osvobozuje od vlastních útrap a dnešní dopoledne a část odpoledne strávíme společně - vyhlašuji na dnešní den téma: Kdy bych nejraději vraždila, popřípadě pro čtenářky zpoza zdi: Kdy jsem naposledy vraždila.

Fantazii se meze nekladou a na vaše e-maily se těší redakce, všechny kamarádky čtenářky a tikající Radek Kříž

P. S.: V té době běžely zprávy a z televizní obrazovky promluvil jistý pan Paroubek – nevíte, jak dopadla Superstar?

Reklama