Mikulášské příběhy: Kdo vyhrál dárek od Chupa Chups?

Přečtěte si příběhy, které vás dojmou a pobaví.

Janavys

Úsměvnou chvilku jsem zažila se synem u nás doma v den, kdy chodí Mikuláš. Měli jsme objednaného pána na mikulášskou nadílku. Bohužel na poslední chvíli onemocněl, a tak z návštěvy Mikuláše sešlo. Co teď. Doma jsme usoudili, že nemůžeme syna ochudit o dětský zážitek, a tak jsem se po zralé úvaze zhostila role a šla za čerta. Manžela jsem poslala se synem na procházku. Synovi jsem vysvětlila, že na procházku nejdu, protože musím jít nakoupit. Tak a začal se naplňovat můj plán. Oblékla jsem se a nalíčila jako čert. Poté jsem musela opustit byt, protože se ve smluvený čas vrátili z procházky syn a manžel a čekali na mě, až u bytu zazvoním. Já mezitím čekala za domem přikrčená ve křoví. Měla jsem smůlu, zahlídli mě puberťáci, kteří po mě začali házet různé petardy. Po oběhnutí několika domů jsem se celá schvácená, dostala domů, zazvonila a nasadila udýchané sípání. Syn byl vystrašený, ani nedutal a manžel se potutelně usmíval, nevěřil svým očím a uším, ale na sobě nenechal nic znát. Pozval mě dál. Syn dostal ode mě dobrůtky, řekl básničku, zazpíval, ale pořád tak nevěřícně po mně pokukoval. Poté jsem se rozloučila a odešla. Deset minut jsem počkala za dveřmi, pak si potichu odemkla a šup do koupelny, převléci a umýt tak, aby syn nic nepoznal. Poté jsem vítězoslavně vstoupila do obýváku, kde hned synek přiběhl a hlásil, že tam byl čert a jak byl moc statečný. Já si v duchu oddychla, jak jsme to s manželem skouleli a jak nám to prima klaplo, když v tu chvíli syn promluvil: „A mami stejně je mi divné, že ten čert, měl stejně nalakované nehty, prstýnek jako ty, na tváři měl pihu jako ty, a navíc se zul a chodil tady v tvých bačkorách!“. A tady mě to došlo, jsou maličkosti, které děláme automaticky (nazula jsem si bačkory), věci, které ani nevnímáme (nalakované nehty), ale děti jsou tak všímavé! Proto příště možná znovu, ale lépe, ono se to potom opravdu špatně vysvětluje.

Kika173

Před třiceti lety jsem jako šestiletá stálá se svoji o rok starší sestrou a bratrancem na chodbě u dveří a naši otevřeli a tam čert a Mikuláš. Pro nás šok, my stáli nalepení na zdi, drželi se za ruce a měli zazpívat nebo zarecitovat básničku. Koktali jsme, nemohli jsme ani pípnout, jaký jsme měli strach, pamatuju si to doteď. Konečně odešli a sestra začala jančit, že to nebyl Mikuláš, že to byl dědeček. Naši jí to rozmlouvali, že ne, ale ona trvala na tom, že to byl náš děda. Mamka se ptala, proč si to myslí a ona hned, že má Mikuláš stejné ponožky jako děda, takže to byl dědeček. Naši se smáli a samozřejmě až po letech nám řekli že opravdu to byl dědeček. Historka nás baví do teď.

Alice.smajlík

Tento příběh se netýká přímo mě, ale mé sestry, každopádně to můžeme brát jako inspiraci pro mnohé rodiče. Mně tehdy bylo 8 let, má sestra měla 3 roky. Za Mikuláše, čerta a anděla se převlékali náš táta spolu se svými kamarády, kteří měli podobně staré děti. Byli tak skvěle namaskovaní, že mi dlouho trvalo, než jsem si uvědomila, o koho se jedná. Teď k samotnému příběhu, který je zcela jednoduchý. Moje sestra se dlouho nechtěla vzdát dudlíku. Rodiče si už nevěděli rady, jak ji od dudlíku odstřihnout. Pak nadešel večer, kdy přišla výše zmíněná trojice. Čert mě trošku pozlobil, anděl pochválil a Mikuláši jsem po odříkání básničky musela slíbit, že se budu učit a nebudu své rodiče zlobit. Potom se Mikuláš otočil na sestru, která okamžitě spustila v pláč. Mikuláš ji tedy k ničemu nenutil. Ale pod jednou podmínkou. Že si odnese její dudlík. Nevím, jak je to možné, ale ona mu ho odevzdala. Zcela dobrovolně. Sice to poté ještě oplakala, ale dudlíkům v tu chvíli odzvonilo.

Sipeji

5. prosince - to magické datum - městem chodí skupinky čertů s Mikulášem, někteří i s andělem, někteří bez něj. Pamatuji si to zvláštní napětí, které jsem od rána cítila - strach, vzrušení, zvědavost. Jak jsem čekala v babiččině náručí od okamžiku, kdy se začalo stmívat a děda někam zmizel. Pak bylo slyšet povyk a řetězy a já měla srdce doslova v kalhotách a babičku skoro přidusila, musela mě držet v náručí i když už mi bylo šest let. Klasické: „byla jsi hodná a co nám zazpíváš za písničku“ zpívala jsem klepajícím se hlasem s očima zabodnutýma do země. Dostala jsem pytel mandarinek, které jsem milovala a v té době se skutečně nedaly koupit vždy a všude a krásnou chaloupku z perníku, všechen ten strach ze mě jako by spadl a pak jsem ucítila vlhko v punčochách stejně jako babička na své zástěře - hrůzou jsem se počůrala a ani jedna z nás si toho v tom napětí nevšimla. A tak babička rozhodla, že už k nám čerti domů chodit nebudou, protože mě nebude takto stresovat a dárečky na mě od nich vždy čekaly za oknem. Jsem jí za to neskutečně vděčná. A stejně to teď dělám i s mými dcerkami, chodíme na Mikulášskou besídku do školky, kde jsou malí roztomilí čertíci a pak si doma uděláme příjemný večer bez strachu. Příští pátek bude u nás ve městě průvod čertů Krampusů, manžel je na služební cestě a dcerky mě lákají se tam jít podívat, stále nevím a cítím tu svoji úzkost před více jak třiceti lety... ale nakonec stejně budu muset jít.

Lefina

Můj osobní příběh s Mikulášem proběhl před téměř třiceti lety ve Francii, kde jsem žila a kde byla poměrně silná komunita Čechů, kteří právě Mikuláše - na rozdíl od Francouzů - velmi intenzivně slavili. Scházeli jsme se u jedné české rodiny v počtu snad 40 lidí, dětí i dospělých, a zatímco děti očekávaly s připravenými básničkami pamlsky a dárky, pro dospělé to byla příležitost se sejít, něco českého sníst a vypít, a především si česky popovídat. Tehdy volba padla na mě a já jsem se tedy musela přestrojit za Mikuláše a vydat se do sousedního města na naši sešlost. Abych si ušetřila práci s oblékáním, přestrojila jsem se už doma a ve svém hábitu zasedla za volant. Abych to zkrátila - způsobila jsem dvě nehody, tedy ne vlastní vinou, ale proto, že řidiči vedle mě souběžně jedoucích aut tak dlouho zkoumali, kdo že to vlastně řídí, že jeden po druhém skončili mimo vozovku (naštěstí nic vážného). Nutno říci, že Pařížané většinou Mikuláše v životě neviděli.

Whippeda

Každým rokem, kdy se slaví Mikuláš, se mi ihned vybaví mé hned první setkání s ním, kdy nechyběl anděl a hned několik čertů! Inu, ti mi nahnali největší hrůzu. To mi bylo tak 5 roků, moc dobře jsem věděla od maminky, že se u nás má stavit Mikuláš a že mám mít připravenou básničku, ale také to, že u sebe bude mít onu “KNIHU HŘÍCHŮ“. Tak jsem si tedy tentýž den připravila z knihy pro děti básničku od Ondřeje Sekory - Kuře NAPIPI, kde je tato báseň uvedena hned v předních stranách příběhu. Dnes mi tato báseň přijde úsměvná. Nicméně, už bylo pozdě večer a já, malá, zvědavá si řekla že na mě určitě Mikuláš zapomněl. Zanedlouho jsem ale z pokojíčku uslyšela zvonek! Otevřít šla mamka, já jsem se zpoza rohu schovávala, protože kdo jiný by to byl?! A tak jsem šla do předsíně. Chtěla jsem se rozbrečet, měla jsem hrůzu z těch několika čertů. Objímala jsem maminčino stehno. Naštěstí Mikuláš byl hodný a poslal je pak za dveře. A já mu ráda odvykládala básničku. A na dotaz, jestli jsem byla hodná? Jako každým následujícím rokem, hned jsem řekla, že ANO. Ale byla to vůbec pravda, když jsem jako malá dělala nešvar za nešvarem?

Paperilla

Mikuláš, čert a anděl......krásné a zároveň i mrazivé vzpomínky mám na tuhle „svatou trojici“ z dětství. Tenkrát, ačkoliv už relativně velká, 10-ti letá slečna jsem 5.12. navečer čekala, až zazvoní zvonek a ozve se pověstné čertovské halekání. Moc jsem se těšila na košík sladkostí, mandarinek a malou hračku. A protože jsme bydleli na malé vesnici, bylo nám starším jasné, že se tahle tradice udržuje předáváním z generace na generaci. Ten rok už se do čertovské gardy rekrutoval i můj starší brácha. O to víc jsem byla „v pohodě“, protože brácha mě ochrání... Chyba lávky, jak s oblibou říkával můj dědeček. Někdy kolem šesté hodiny večerní se ozval zvonek, drnčení řetězů a čertovského halekání. Netrpělivě jsem vyskočila z křesla a běžela otevřít. Cestou jsem si v hlavě opakovala básničku, kterou té bandě řeknu, oni mi dají košík dobrot a poběží dál. Otevřela jsem dveře, prohlédla si bandu a pátravým pohledem zkontrolovala přítomnost bráchy. Uffff, je tu, paráda. Pustila jsem se do básničky. Bez jediné chyby, či zadrhnutí jsem zarecitovala „Mik, Miku, Mikuláš“ a jakoby nastavila ruku na ten očekávaný košík. Najednou ale vyskočili čerti, chytli mě a šoupli do pytle. V tu chvíli jsem spustila pláč a křik, že to musí být omyl, že já jsem byla hodná... najednou se ale ozval brácha a čertovských hlasem řekl: „ne ne, vzpomínáš, jak si mi snědla tu čokoládu od babičky?“ a já ucítila, jak se pytel se mnou dal do pohybu. Postřehla jsem tmu a bylo mi jasné, že mě někam nesou. Kvičela jsem, brečela, prosila, ale nic nepomáhalo. Ještě chvíli se mě rozhodli „podusit“ a donesli mě až na náves, kde mě z pytle „vyklopili“ a já letěla domů. Když se večer brácha vrátil domů, tak jsem s ním nemluvila. Cítila jsem se podvedeně a ukřivděně. Tohle tiché soužití mi vydrželo týden, ovšem nechuť k čokoládě mnohem déle.

Cervenkaobecna

Já vzpomínám na to, jak jsem se sama zapojila do mikulášské nadílky a chodila jsem s partou po vesnici navštěvovat děti jako anděl. Tehdy jsem byla mladá holka, brala jsem to jako děsnou srandu, něco zajímavého. Nicméně jsem zjistila, že dětský strach má mnoho podob. Některé děti skrývaly obavy za legrácky, jiné si hrály na hrdiny, další vzorně recitovaly, nakonec jsem šla k malému chlapečkovi, který měl tak hysterický strach, že k němu maminka pustila jen mě, anděla. Naprosto jasně nám dala najevo, že jinak to nepůjde a že se moc bojí, takže mě bude doprovázet a vše jako maminka „hlídat“. Našla jsem chlapce v rohu pokoje, kde se krčil a upřímně křičel děsem...v tu chvíli jsem se bála taky. A nepomáhalo nic - úsměv, klidný hlas...tak jsem mu nechala dárek u dveří a zase odešla. A jeho maminka ho šla konejšit. V tu chvíli jsem ji obdivovala, jaký zachovala klid - nepřipravila ho o zážitek setkání s „kouzelnými“ tvory, ale podala mu ho co nejjemněji, jak jen to šlo a pak jej uklidnila. Nevzdala to, i když by pro ni bylo jednodušší říct nám - sem nechoďte, malej se bojí. I přes to, že jsem tehdy byla jen mladá holka a o rodičovství nevěděla zhola nic, této paní jsem vzdala hold za její mateřskou pokoru a trpělivost.

Jitka Sajdáková

Od dětství jsem „trpěla“ že na můj svátek (jmenuji se Jitka) chodil Mikuláš a tím pádem se na můj svátek jaksi zapomínalo. Třeba, když jsem do školy donesla vždy bonbony, které ale jaksi zanikly v množství ostatních dobrot co nadělil Mikuláš. S odstupem času, v období puberty, kdy jsem se styděla úplně za všechno a vše bylo „ trapný“, jsem byla naopak ráda, že se můj svátek neslaví a nikdo na mě zbytečně neupozorňuje. Nyní, když mám sama děti (ano i dceru Jitušku), jsem naopak ráda, že se svátek slaví zároveň s Mikulášem, protože se vždy sejde celá rodina i s dětmi a uděláme si nadílku i se svátkem v jednom.

Alarik

Když jsem byla malá, tak jsem se návštěvy Mikuláše a jeho bandy bála. Na naší vesnici byly velmi přesvědčiví, a i když jsem měla připravenou nějakou básničku nebo písničku, jasně pamatuji, jak se mi vždy roztřásla kolena. Chrastící řetězy a to, že sousedovic kluka opravdu čert odnesl v pytli, nejsou mé nejlepší vzpomínky na dětství. Mám ale i ty krásné. Stávající i bývalí horníci a záchranáři (tím byl i můj tatínek) se s rodinami každoročně scházeli, aby oslavili léto a Mikuláše. V létě jsme zůstávali několik nocí a dní v jejich „ubytovně“ a trávili čas venku hraním šipkované nebo na cvičišti, kdy jsme se závažím probíhali „myšárnu“, velkou dřevěnou prolézačku. V zimě se na jednu noc jezdilo do menšího hotýlku. Stále vzpomínám na schovávanou, hraní Dostihů a sázek nebo blbnutí ve sněhu a na zamrzlém bazénu. Ten večer jsme se všichni sešli v hlavním sále a každý měl předvést básničku, písničku nebo třeba tanec. I když jsme věděli, kdo je náš čert, ještě spoustu let jsme se báli. Říkalo se mu Čert celoročně, měl černé kudrnaté vlasy, kožené oblečení a jezdil na motorce. Bohužel jak jsme stárli, zakládali vlastní rodiny nebo ztratili starší členy, jezdilo nás méně a méně. Nakonec schůzky ustaly. Bylo nám to moc líto a při každé cestě kolem hotelu nebo ubytovny jsme vzpomínali. Příští rok ale s velkou radostí, i když jen pouze na jeden den, pojedeme i s naší malou dcerkou na staronové setkání. Má rodina totiž nebyla jediná, komu všichni chyběli. Nevím kolik nás bude, ale jsem ráda, že i naše děti dostanou možnost získat krásné vzpomínky.

Náš tip: Adventní kalendář Chupa Chups

Oblíbená kulatá lízátka Chupa Chups jsou sázkou na jistotu. Ale tento adventní kalendář v sobě ukrývá i další překvapení pro mlsné jazýčky. Za jeho okny se ukrývají také mini lízátka, pískací lízátka Melody Pops, žvýkačky Big Babol nebo extra kyselé žvýkačky Center Shock. A až si vaše děti na všem pochutnají, mohou si zpříjemnit chvíle do rozbalování dárečků krásnými spojovačkami na zadní straně kalendáře. 

Doporučená cena: 149,90 Kč.

Naše články:

• Naše tipy na adventní kalendáře, které vaše děti milují!