Podtitul filmu zní Žít tak, jak se má. Jak se má žít podle Michala Davida?
Každý by si měl žít podle sebe. Když člověk chce žít tak, jak se má, musí žít vlastní život. Já se ho například snažím prožívat ve všech ohledech pozitivně. Těžko někomu radit, jak by se měl chovat a co by měl dělat. Nejlépe, když si každý uzpůsobí život k obrazu svému.
 
V jakém momentu se nacházíte? Už jste si své cíle a sny splnil, dopřáváte si odpočinku, nebo před sebou máte ještě nějakou výzvu?
Odpočinku si teď dopřávám víceméně nechtěně, když teď nemůžeme koncertovat. Já jsem ale činorodý člověk, takže i když je mi šedesát, na důchod se rozhodně necítím. A nemyslím, že mám ještě všechno za sebou, pořád něco můžu dokázat. Ať už napsat muzikál, nebo složit nějaký hit. Rád bych ještě nějakých pět deset let pracoval. Když mi půjde zpívat, určitě chci koncertovat. Protože to mi teď neskutečně chybí, i proto budeme dělat 27. března on-line koncert. I když působí zpívání do prázdného divadla divně, alespoň něco můžeme pro fanoušky udělat. Těším se na dobu, kdy to zpátky bude povolené, a my budeme vystupovat před publikem.


 
Jak se udržujete v kondici? Máte nějaké rituály, cvičíte pravidelně?
Chodíme tu hodně na procházky, je tu přeci jen lepší počasí než v Česku. Není tu taková zima, takže chodím i plavat. Na Tenerife jsme si v podstatě udělali druhý domov, takže se to moc neliší od toho, co bych dělal doma. Zřídil jsem si tu i malé nahrávací studio, takže si tu můžu natočit reklamní spot, pro jeden slovenský fotbalový klub jsem teď skládal hymnu.
 
Máte na ostrově nějaká oblíbená místa?
Většinu turistických destinací máme už prochozenou. Jsou mezi nimi například Pico de Teide, což je nejvyšší hora Španělska, nebo Masca, stará vesnička, kde si piráti kdysi schovávali z ukradených lodí své lupy. To už jsme ale navštívili, takže teď se spíš chodíme projít k moři u nás na jihu a nacházíme klidná místa v našem okolí.
 
Když už trávíte na Kanárských ostrovech tolik času, neplánujete rozjet kariéru i tam?
Už jsem měl asi před rokem rozjednané jedno divadlo kousek od nás, že bychom tu uvedli muzikál Kleopatra v angličtině, bohužel přišel covid. Zároveň se nabízí, že bych zazpíval občas pro české a slovenské turisty, kteří sem létají, bohužel ani tady se nesmí v současnosti koncertovat.
 
Co ve vás naopak vyvolává návštěva Prahy 4, když se tam vracíte nebo projíždíte kolem?
Bydlel jsem tam od svých pěti let, takže k tomu místu mám pořád vztah. Měl jsem tam svůj klavír, na kterém jsem se učil hrát. Bydlela tam celá moje rodina a dodneška tam pořád žijí sestřenice, bratranci nebo tetičky. Takové místo ze své paměti jen tak člověk nevymaže.

profimedia-0561026145.jpg
Foto: Shutterstock


Jedním z pamětních míst vaší kariéry zůstává také klub Amfora, kterému je věnována bonusová epizoda k vašemu dokumentu. Máte nějaké další jedinečné místo, na které vzpomínáte, a kam se rád vracíte?
Když jsme chtěli dřív hrát, museli jsme pod někoho patřit. Mít schváleného zřizovatele. Když jsme si založili kapelu Čtyři a chtěli jsme zkoušet, nabídl nám Ústřední kulturní dům železničářů zkušebnu. Museli jsme se ovšem přejmenovat na Vozmistry. Díky tomu jsme chodili do dnešního Národního domu na Vinohradech, kde jsme asi dva tři roky pravidelně zkoušeli. Taky si vzpomínám na agitační středisko na Budějovické. Různě jsme to zkoušeli, abychom měli kde hrát. Přeci jen s bicími a hlasitým odposlechem to doma nešlo.
 
V dokumentu vystupuje také Rudy Linka, jehož hostem jste byl před čtyřmi lety. V pořadu jste si zajamovali, nechystáte nějakou další spolupráci?
S Rudou jsme si právě v dobách Čtyřky ještě občas zahráli v Redutě nebo v Parnasu. Nedávno mi zrovna volal, že bychom mohli společně něco udělat. Na té jeho šumavské chalupě by se daly dělat hezké koncerty. Tak až bude příznivější situace, těším se, až se sejdeme a že něco společně vymyslíme.
 
Dokumentem a vaším životem provází společně s vámi Lou Fanánek Hagen. Proč padla volba právě na něj?
Protože s Fanánkem spolupracuju už nějakých dvacet let. Tehdy jsme spolu dokončovali Kleopatru, kdy v průběhu příprav zemřel textař Zdeněk Borovec. Mě napadl právě Fanánek, jelikož jsme předtím spolu dělali na Princezně Zmrzlině. Zeptal jsem se ho, jestli nechce pokračovat po panu Borovcovi, on souhlasil a od té doby už jsme spolu napsali asi deset muzikálů. Je to hrozně chytrý kluk – sice pankáč, hraje jinou hudbu, než prezentuju já, ale co se týče společné práce, rozumíme si a skvěle se mi s ním dělá. Říkal jsem si, že by tím dokumentem mohl řádně provést, a ve výsledku si myslím, že to rozhovory vedl správně a své role se zhostil velmi dobře.
 
V dokumentu představíte i svého vnuka, kterého částečně s manželkou vychováváte. Co vám tento bližší kontakt se Sebastianem, když není u své maminky, přináší? Dostáváte se díky tomu i k hudbě dnešní mladé generace? Sledujete trendy mladých?
Je mu teprve deset let. Má rád internet jako ostatní děti a moderní zařízení a aplikace mu nejsou cizí, má i své oblíbené youtubery, ale mně tohle prostředí moc neříká. Sebík nám fantasticky prosvítil život, rozhodně se s ním nenudíme. Když se s ním delší dobu nevidíme, jako teď poslední tři týdny, tak se na něj vždycky těšíme.
 
Také se na kameru zmíní, že by chtěl být jako děda a rád by zpíval…
… to každý, že jo. Ale musí pro to něco udělat. Když jsem byl mladý, věnoval jsem pianu pět hodin každý den. Buď to člověk chce dělat a jde do toho naplno, nebo tomu čas nedává. Každý by chtěl být slavný, chtěl by něco dokázat, uvidíme, v čem se mu to povede. Třeba bude youtuber.
 
Vy sám přiznáváte, že jste se škole moc nevěnoval. Doháněl jste to, nebo jste se soustřeďoval čistě na hudební kariéru?
Já nikdy nebyl studijní typ. Tím, že jsem nad sebou neměl tátu, když se naši rozvedli, byla i moje výchova od mámy z její komediantské rodiny frivolnější. Ale zaplaťpánbůh mi hned odmala do života vplula muzika. Z konzervatoře jsem musel ve třetím ročníku odejít, protože už na to nebyl čas. Když se rozjelo koncertování s Janou Kratochvílovou, bylo toho tolik, že to nešlo skloubit. Nejsem vzorným příkladem pro děti a teenagery. Na druhou stranu když to někoho baví, nemusí se tím hned živit, stačí, když se tomu věnuje a rozvíjí svůj talent, jako můj syn. Má doma klávesy, dělá si doma písničky. Muzika obohacuje a měla by lidem dělat radost.
 
Dokážete jmenovat tři věci, které jsou určující pro vaši kariéru a život?
Muzika, rodina – moje žena, přátelé. Člověk potřebuje mít k životu práci, lásku a přátele. Taky je to moje motto: každý chce žít nonstop, chce si prožít svůj discopříběh, svoji lásku z pasáže a mít svých pár přátel. Myslím, že i proto jsou mé věci úspěšné, protože každý chce takhle žít.

profimedia-0281531980.jpg
Foto: Profimedia

Pro úplné doplnění vašeho příběhu se hodí zhlédnout patnáct let starou 13. komnatu, která je zaměřená na tragickou ztrátu vaší dcery. Do finálního střihu nového dokumentu se také nevešel váš syn Petr. Chybí vám nějaký moment, kterému byste věnoval minuty navíc?
Jak zpívám Největší z nálezů a ztrát – na jednu stranu člověk něco získá, na druhou něco ztratí. Bohužel my jsme ztratili Mišku, což je vždycky těžké, když přijdete o dítě. Ale musíte se tím prokousat, je to váš život. Já teď už nic moc nečekám. Chtěl bych si uchovat hlavně zdraví. Když by se mi povedlo dostat nějakou svoji písničku do světa, to by se mi líbilo. Rád bych je přeložil do angličtiny a nabídl je světovým zpěvákům. Obdobně kdyby se povedlo rozšířit muzikály, které momentálně uvádějí v Koreji a v Japonsku, to by taky bylo skvělé. Bohužel dostat se na West End nebo Broadway je spíš otázka peněz.
 
Oslovili vás někdy ze zahraničí se zájmem o předělání skladby nebo použití samplu?
Samozřejmě už se některé písničky dostaly do zahraničí. Například Dlouhá noc od Helenky Vondráčkové se skoro po dvaceti letech proslavila v Polsku. Nebo když se v Česku točil Hostel Eliho Rotha, štáb si pouštěl moje písničky při natáčení, až se režisér rozhodl Třetí galaxii zařadit do filmu. Nebo mě teď oslovilo barcelonské rádio, že by rádi zařadili skladby do svého vysílání.
 
V loňském roce jste oslavil šedesátiny. Velký dvojkoncert v O2 areně byl odsunut na léto. Co dalšího vás čeká?
Koncerty jsou naplánované na 18. a 19. června. Pro jistotu už jsem si zarezervoval listopadová data. Budeme to přesouvat tak dlouho, než se to povolí. Nic jiného nezbývá. Krom toho zkoušíme nový muzikál Láska nebeská složený z písniček Waldy Matušky. Zároveň přemýšlím o tom v následujících dvou třech letech napsat vlastní muzikál. Tím by se mohla hezky orámovat dvacetiletá spolupráce s Divadlem Broadway. Pak už bych asi dál nepokračoval.
 

Reklama