Milá redakce, k dnešnímu tématu mám toho tolik co říct. Ale bylo by to smutné povídání a mohla bych sklouznout k sebelítosti, což v žádném případě nechci. Nebudu tedy svoje "trápení" rozebírat dopodrobna, řeknu jen to, že pohled na mě v některých lidech může vzbuzovat lítost, v některých odpor. Ale některé věci, které se nám stanou prostě neovlivníme, můžeme si z nich pouze něco vzít.

Navzdory tomu, jak se na mě cizí lidé nejspíš dívají, mám svoje tělo ráda. Mám hezkou drobnou postavu, krásné zdravé vlasy, roztomilý úsměv, vypadám mladě a sluší mi věci, které sluší málokomu. Ráda se prohlížím v zrcadle a když mám náladu, tak se i ráda nechám vyfotit. Ale to musí být podle mě, aby mi to na fotce slušelo :)

Když se mě někdo zeptá, jestli bych i přesto chtěla vypadat "normálně", tak je jasné, že bych chtěla. Ale zatím to není možné a tudíž je pro mě naprosto zbytečné o téhle možnosti nějak reálně uvažovat nebo se jí snad trápit. Můžu přemýšlet jen o tom, jak svůj vzhled vylepšit v rámci dostupných možností.

Co mi ovšem vadí je to, že můj vzhled ovlivňuje moje pracovní možnosti. Dlouho jsem teď nemohla najit práci a z chování mnohých personalistů jsem měla dojem, že nakonec vybrali někoho, na koho je "příjemnější pohled". O svých schopnostech mám vcelku střízlivou a jasnou představu a požadavky na některé pozice jsem dokonce i přesahovala. Práci jsem nakonec našla a momentálně jsem spokojená. Každopádně doufám, že nebudu muset celý ten kolotoč absolvovat znovu.

Další věc, která mi vadí, jsou posměšky či blbé poznámky cizích lidí. Je zvláštní, že moje rodina si myslí, že na to jsem za ty roky zvyklá a vůbec nic to se mnou nedělá, ale opak je pravdou. Na tyhle věci si snad ani nejde zvyknout. Zvlášť když to většinou přijde v okamžiku, kdy to vůbec nečekám. Když mě zrovna trápí něco jiného a jsem smutná, tak mě to dokáže pěkně psychicky rozhodit. Pokud mám dobrou náladu a nic mě netrápí, tak se mě nedotknou ani ty poznámky.

Nejvíc mě na tom mrzí to, že lidi neumí být taktní a neumí se starat o sebe. Proboha, myslet si může každý, co chce, ale nemusí to hned říkat nahlas. Zvlášť když mu je víc než deset. Někdy si říkám, kam se v téhle době poděl zdravý rozum a slušné vychování. Samozřejmě mi dávají zabrat i někteří, které bych označila za své blízké. Od jednoho člověka, kterého jsem měla moc ráda, jsem se dozvěděla, že se se mnou začal bavit jen proto, že potřeboval ženskou, na normální si netroufnul a tak vyhodnotil, že já budu snadný cíl. Nakonec to dopadlo nejhůř pro něj - opravdu se do mě zamiloval a já jsem ho odmítla. Tou dobou jsem už dávno zadaná byla.

No a pak rodina. Zvláště otec se nikdy nevyrovnal s tím, jak vypadám a dává mi to náležitě sežrat. Stejně tak i rodiče mého přítele jsou na mě kvůli mému vzhledu hrozně "milí". Jako by to bylo něco, co bych jim dělala naschvál a co by byla moje vina. Každopádně i přes to zlé, co se mi děje, je tu i spousta toho dobrého, co mi moje odlišnost přináší. Je to hlavně schopnost vidět věci jinak než ostatní, každého tvora vnímat takového jaký je a nedělat mezi nikým rozdíly podle toho, jak vypadá.

Je to spousta drobností, které neumím slovy popsat, ale díky nim umím celkem rychle a přesně odhadnout povahu a úmysly lidí. Co se mi ale nedaří, je udržet si nad tím vším zdravý nadhled. Na své sebedůvěře pilně pracuji, ale stále zbývá dlouhá cesta.

mi-ki

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.

Naše vady na kráse jsou tématem pro dnešek a vy můžete ještě hodinku psát o svých nedokonalostech na adresu

 redakce@zena-in.cz

Došlé příspěvky budeme v průběhu celého dne zveřejňovat a nakonec vybereme jeden, jehož autorku odměníme parfemovanou toaletní vodou Bali Bliss od Avonu!

TÉMATA:
KRÁSA