Čtenářka Ula má dva bratry a v podstatě se s nimi nestýká. Děkuji jí za to, že nám svěřila svůj příběh. A třeba se to jednou změní…

Dobrý den,
mám dva mladší bratry, bohužel ani s jedním se nestýkám. Oba dva byli a stále jsou opečovávaní mamánci (hlavně ten starší), u kterého mamahotel není zrovna vzdálený pojem. Někdy mám spíše pocit, jestli i a moje máma nechce zažít pocit syndromu prázdného hnízda a tato situace jí vlastně vyhovuje.

S jedním bratrem se už nebavím deset let. Moc mě to mrzí, protože jako děti jsme si spolu hodně hrály, rozuměly jsme si spolu a bylo nám fajn. Když jsem se však vdala, nastala změna. Každý už měl svoje zázemí a nevím proč, máma dala bráchovi půlku baráku, aby si tam hospodařil. Ten byt stejně nevyužíval, bydlel u našich  a já jsem byla ve špatné bytové situaci.

Tak jsem jednou u stolu se opatrně zeptala, jestli bychom s manželem nemohli v tom bytě tak rok pobýt, že bychom si zatím něco našetřili a vzali si hypotéku na vlastní bydlení. Místo odpovědi, že to nepůjde jsem jenom uslyšela snůšku sprostých slov včetně krávy, tak jsme byli z toho tak špatní, že jsme se sebrali, doma s manželem řekli nashledanou a šli do podnájmu.

Za týden mi máma volala do práce, že už můžu přijít, že je brácha už pryč. Tak jsem na to odvětila, že mě mrzelo, že se nezastala nás vůbec, tak na to řekla - já jsem říkala děti nehádejte se - no ale problém byl v tom, že my jsme se nehádali, my jsme se prostě jenom slušně zeptali a bylo nám vynadáno. Cítím to jako hořkost do dnešních dní.

Od té doby se mi začal brácha vyhýbat a to takovým způsobem, že když jsme pak i s dětmi přijeli na návštěvu, tak přišel do bytu o půlnoci, rychle se zamkl do pokoje, máma mu tam nosila jídlo, ráno svačinku, vč. mého čaje, prostě katastrofa... a tak šel život.

Mezitím jsme měli dva pohřby a u toho prvního jsem přišla za bráchou, podávala jsem mu ruku, že bychom to mohli smazat a že i když by měl přijít já, jdu prostě s tou rukou proti němu a chci, abychom se udobřili. Na jeho odpověď, že už je pozdě a ať jdu do prd.... dlouho nezapomenu. Chtělo se mi brečet ještě více, ale už teď po čase tu situaci prostě beru tak, že není hoden toho, abych se mu věnovala, byť jen v myšlenkách.

Druhý bratr si vede svůj život, dost jsme se celkově odcizili, když se potkáme, tak si nemáme co říct, ale toho moc neřeším. Má svůj svět a mě do něho prostě nechce.
Hlavní problém ale spatřuji ve své matce, která celý život ty mé bratry jen omlouvá a situaci vidí úplně jinak než je realita.

Přesto je mi na světě dobře, myslím na pěkné věci, vychovávám si svoje dětičky a snažím se hlavně vyvarovat chyb, kteří dělají na svých dětech jiní. Snad se mi to povede, protože výchova je opravdu těžká zkouška.

Pěkný den.

PS: Na dnešní téma se obzvlášť těším, zajímají mě příběhy ostatních. Je to prostě život.

Ula
Tento text nebyl redakčně upraven

I od vás ostatních čekám vážné i nevážné příběhy na téma:

  • Co vám nejhoršího provedl váš bratr, nebo sestra?
  • Co nejhoršího jste jim na oplátku provedla vy?

Na vaše příběhy i úvahy se těším na e-mailu

redakce@zena-in.cz

A jednu z vás odměním překvapením. Které snad zahřeje…

TÉMATA:
PŘÍBĚHY