V 17. století se v Evropě míru moc neužilo, hořely jak velké, tak regionální konflikty. Používané zbraně ještě neměly dnešní „dokonalost“, a tak přežívalo množství válečných invalidů. Co s nimi? Jak jim pomoci?
Hrabě a zároveň polní podmaršálek Petr Strozzi vedl velmi úspěšný život, ale se smutným koncem.
Po jedné bitvě děkoval vojákům za udatnost, když ho zabila zbloudilá střela, bylo mu pouhých 38 let.
Když se několik let předtím léčil z vážného zranění, sepsal poslední vůli, ve které nemalý majetek věnoval na zmírnění utrpení válečných invalidů. Testament byl však platný až po skonu jeho manželky. Za tu dobu, a bylo to 50 let, se majetek ještě rozmnožil. Navíc i ona odkázala vše na nadaci, protože děti neměla.
A tak roku 1728 schválil císař Karel VI., aby byly zakoupeny pozemky pro stavbu většího domu pro invalidy. Dlouho se hledalo, až bylo rozhodnuto – pozemky na bývalém Špitálském poli, za Poříčskou branou.
Plány vypracoval význačný barokní architekt Kilián Ignác Dientzenhofer v r. 1730, základní kámen položil sám Karel VI. o dva roky později.
Plány byly velkorysé – mělo tu bydlet až 4 000 lidí a bylo to vlastně jako celé soběstačné město. Jak už to bývá, došly peníze. Ale již postavené torzo začalo sloužit svému účelu.
1750 nařízením císařovny Marie Terezie převzal péči o invalidy stát, převzal tedy i Invalidovnu. Pro zajímavost – zachoval se přesný počet zaopatřených lidí z r. 1854 – bylo tu celkem 1 404 osob, k dispozici byl lékař, malá nemocnice, obchody, kantýna. Někteří i pracovali buď v areálu, nebo i mimo. Děti zde měly školu. O kázeň pečoval soud, bylo tam i vězení a také hřbitov s kaplí a kostnicí.
Konec instituce nastal po skončení I. světové války, kdy péči o invalidy převzala nová republika, a tak se postupně do objektu dostávala vojenská správa, od 1925 i vojenské muzeum.
Strozziho nadace zachránila empirovou kašnu, která stávala na rohu Vodičkovy a Jungmannovy ulice, rozebrala ji a přenesla na nádvoří Invalidovny.
Tato nadace nechala v letech 1933-4 vystavět novou moderní budovu pro invalidy v Hořicích a přestěhovala tam zbytek osazenstva z Karlína.
Budova osiřela, zájemců bylo mnoho … ale v roce 1942 rozhodnutím říšského protektora byla zrušena nadace, veškerý její majetek zabaven a s tím i Invalidovna.
Dnes slouží jako vojenský archiv a depozitář Národního technického muzea.
Bohužel, budova utrpěla za povodně před dvěma lety a chátrá a chátrá….
Copak by si asi o nás pomyslel hrabě Petr Strozzi, jehož busta od Mořice Černila stojí v parku před hlavním průčelím?
Prohlédnout budovu si můžete, když vystoupíte z metra B na stanici Invalidovna.
Za fotografie děkujeme čtenářce Vivian, která je poskytla z vlastních zdrojů.
Nový komentář
Komentáře
mirrea: bohužel, ODS spolu s komunisty neumožňují realizaci žádných dobrých návrhů...dodnes spousta starých lidí vystěhovaných při evakuaci Karlína nemá byt...čeká se, až zemřou...
marcellina*: původně Praha končila u Prašné brány...potom se rozšířila až k Poříčské bráně, ta byla tam co je McDonald na Florenci....Potom na počest manželky Charloty (teď mě vypadl ten chlap ) bylo postaveno město Karlín...ty krásné domy k Negrellimu viaduktu...posléze se tam stavěly už jen domy pro chudinu....dál tam navazuje ta Invalidovna a potom jsme psali o historii Palmovky...tak si to můžeš seřadit za sebou...
marcellina*: bylo by to na delší povídání...zajímavá je tam ta kašna, kdyby nebylo té nadaxce, tak po kašně není ani památky...
Vivian: máš tam poděkování za fotečky, všímla sis...škoda, že nedali ten s tím nádherným stromem....
zajimavej clanek, o historii Invalidovny jsem nic nevedela. I tu Parizskou jsem videla
dobrý článek.
Tak myslím, že by se bývaly hodily taky nějaké detailní snímky... opadávající omítka, rozpadající se zdivo... na tu budovu je opravdu tristní pohled
moc zajímavé ale bohužel smutné pan N. musí být zřejmě "muž na svém místě"
kdo viděl Invalidovnu v Paříži...tak tato stavba měla být něco podobného - soběstačné město, v krásném, tehdy zdravém prostředí....
to mě tedy hrozně štve, jak necitlivě se chováme k práci předků...jak si nevážíme velkého majetku, který nám odkázali...
Klárčí: bylo to tak koncipované, protože dříve hlavně vojáci přicházeli o nohy...amputace přímo poblíž bojiště jim kolikrát zachránila život...
je to nádherný palác, muž ho kdysi prolezl...bohužel to není veřejnosti přístupné...ten velitel archívu do poslední chvíle nic nedělal na zabezpečení objektu...potom už bylo pozdě
a náš pan primátor prahy 8, Nosek, abych nejmenovala, prohlásil, že Praha 8 žádnou pomoc nepotřebuje a zahraniční pomoc tedy nepřišla...
mohl tam tepat život...i nějaký hlučnější klub by se tam ztratil, vedle sídli policie, tak by to bylo ohlídané...
ale jak zpíval Katapult ...co děti, mají si kde hrát?
ty mrňavé na písku a ty větší? ty holt nikde....
Je mi smutno, když si vzpomenu na to, jak vypadala Invalidovna před téměř 30 lety, kdy jsme si chodili hrát do parku před ní. Bývala to krásná budova, která bohužel čím dál víc chátrá, povodně taky udělaly své...
jinak tady už předtím byla povodeň a je tam pomník, že se tam utopilo 11 ženistů, když se s nimi převrhl člun...jsem si vždycky říkala, kde se tam vzali, Vltava je daleko....tak jsem to před 2 lety zažila na vlastní kůži....
Žábina: když se podíváš na ty fotografie, tak vidíš, jak je to stavěné do čtverce, koukni na střechu, to jsou 3 různá křídla
Žábina: je to velikánská budova, a to ještě byly plány větší...bylo to v podstatě menší město...
pokud jsi slyšela termín Bitva na Špitálském poli...tak to je přesně tam
Bohužel, budova velice utrpěla povodněmi, patří vojákům, tedy vlastně státu a nechává se chátrat...přitom by se dala krásně využít ke klubové činnosti a pod...a pro archiv postavit někde na zelené louce vyhovující budovu....ale to holt by se muselo myslet...
1 404 obyvatel - to musí být hotový palác
Moc hezký článek. Jednou jsem se dovnitř budovy podívala. Z těch dávných dob tam např. zůstal ruční výtah pro nechodící obyvatele. Dole nastoupil invalida, a nahoře někdo zatočil klikou a plošinu vytáhl nahoru.
Jó, není nad to, když si někdo, v tomhle případě zakladatel Invalidovny Petr Strozzi, vyzkouší bezmocnost na vlastní kůži.