hruza-text-i-seznam.jpg
Foto: Shutterstock

Nikola, 32 let – Je to možná zvláštní nebo jen prosté štěstí, ale měla jsem kliku na brigády bez problému. Tedy ovšem až do prvního koronaviru. Moje pracoviště bylo zavřené a já se doma nudila. Navíc se moje finanční rezerva tenčila, tak jsem se rozhodla přibrat si přivýdělek. Shodou okolností mě oslovila bývalá spolužačka, že její přítel (podle jeho sebeprezentace úspěšný a movitý podnikatel) shání lidi do call centra. Výhoda byla i v tom, že se z větší části dalo pracovat doma. Na první schůzce mi potenciální šéf sdělil, že se dané call centrum bude teprve rozjíždět, ale že bych mohla být jeho vedoucí. Peníze sliboval pohádkové, tak jsem kývla. Následující měsíc jsem trávila budováním a rozjížděním toho projektu, načež jsem následně dostala velice rozsáhlou databázi klientů, kterým jsem měla volat a nabízet antigenní testy a roušky jeho firmy. Telefonovala jsem denně od osmi ráno do pěti odpoledne, celkem dva měsíce.

Protože bydlíme v malém bytě a přítel měl home office, odbývala jsem si službu na toaletě spojené s koupelnou – notebook přímo na zavřené míse, sezení na polštáři před ní. Prodej byl sám o sobě otravný, většina lidí je na nabídky po telefonu alergická, ale neměla jsem chuť to vzdát. Poslední kapka byla, když kamarádčin přítel přišel s požadavkem, abych zakládala falešné profily i s fotografiemi na Facebooku a Instagramu a psala pochvalné recenze na jeho produkty. To jsem samozřejmě odmítla a spolupráci ukončila. Vtipné je, že mi dodnes nezaplatil. Jeho argument – to přeci nebyla ani práce, ale jen drobná kamarádská výpomoc.
 
Karel, 27 let – Pro toto téma bych si dovolil použít příhodu kamaráda. Studoval grafiku, ale ve volném čase fotil. A protože fotil opravdu dobře, rozhodl se tento koníček posunout do pole přivýdělku. Jeden z jeho prvních kšeftů se měl týkat focení luxusního spodního prádla. Za prvé to bylo dobře placené (možná až podezřele dobře) a za druhé – co si budeme povídat, jednalo se také o poměrně příjemné trávení volného času, jste-li heterosexuální muž. Ovšem až na místě kamarád zjistil, že nebude fotit modelky v korzetech, ale průběh natáčení porna. To by ještě samo o sobě nebylo tak hrozné, ovšem ve smlouvě objevil klauzuli, která umožňovala dívkám, jež se před samotným aktem potřebovaly rozcvičit a uvolnit, aby si vybraly kohokoliv ze členů štábu k tomuto účelu. Jednotliví členové samozřejmě podle smlouvy nesměli odmítnout.
 
Anežka, 25 – Asi jako většina lidí jsem se nemohla dočkat, až budu moci mít brigádu. Hned v šestnácti mi jednu takovou parádní dohodil kamarád. Jeho známý prý sháněl pomocníky do stánku se zmrzlinou. Zdálo se mi to jako ideální přivýdělek – žádná velká dřina, a navíc zmrzlina zdarma.

Vše začalo být podezřelé, když mě kamarádův známý vyzvedl doma – od pohledu to byl macho na steroidech, který trousil nevhodné řeči. Vysadil mě u silnice v plechové budce, kde bylo za parného léta asi sto stupňů. Zprvu mě potěšil velký větrák – ovšem omyl, ten nebyl pro mě. Ochlazoval se s tím stroj na zmrzlinu. Před odjezdem mě informoval, že pokud budu chtít na WC, musím říct paní z protějšího miniaturního krámku. Ovšem chyba lávky – ta chvíle nastala a paní mi klidným hlasem oznámila, že si dnes klíče zapomněla doma. Nezbývalo tedy nic jiného než vykonat potřebu za popelnicí přímo u silnice. O mytí rukou jsem si mohla nechat akorát tak zdát.

Konečně byl konec tohohle hrozného dne, přijeli majitelé – zmiňovaný macho a velmi nepříjemně naladěný hubeňour. První, co viděli, byl větrák na stolku namířený směrem ke mně. Pak si všimli, že se jim opravdu přehřál stroj a začali se hádat, já dostala vynadáno, že jsem si dovolila vzít větrák. Nic platné, že jsem se jim snažila vysvětlit kolapsové stavy, které mě v tom vedru v plechové budce přepadaly. Dostala jsem svých pár kaček a pár nechtěných doteků od majitele macha, dojela domu a následně vynadala kamarádovi, kam mě to poslal. Na mou stížnost ohledně chybějících toalet mi ovšem klidně odpověděl, že 3 kilometry od stánku je přece benzínka, kam jsem si v klidu mohla dojít. Víckrát jsem se k točení zmrzliny nedostavila.

Michaela, 30 let – Na poli nejhorších brigád jednoznačně vítězí práce v Beskydech na hotelu. Nastoupily jsme tam s kamarádkou v osmnácti. Majitel dělal dojem Bohouše z legendární komedie Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Pořád nám opakoval, co všechno je jeho a jaký je boháč. Domluva zněla jasně, budeme pracovat jako pokojské za 80 korun na hodinu, pět dní v týdnu. Ubytování a strava zdarma. „Bohouš“ se ovšem dušoval, že bude-li spokojený, dá nám klidně více. No, zkrátím to. Problém nastal hned první den. Měly jsme místo k pokojským dočasně nastoupit do kuchyně.

V praxi to probíhalo následovně – 6:00 nástup v kuchyni, oběd (rozuměj polívku) jsme jedly za letu. Po odpoledním kuchyňském shonu jsme vzaly tupý nožíky a šly dloubat mech ze zámkové dlažby. Na to navazoval podvečerní návrat do kuchyně. A tam jsme končily vždy o půlnoci. Ráno znovu nástup opět v 6:00. Po několika dnech jsem měla už zničené klouby na rukou z úpravy dlažby, což bylo pak extrémně nepříjemné v kuchyni. V kuchyni práce probíhala za neustálého stresu a jednání ostatních kuchařek bylo otřesné. Vzhledem k tomu, že po měsíci jsme nejen nedostaly výplatu, ale ani smlouvu, rozhodly jsme se odejít. Rozloučení s majitelem proběhlo asi tak, že nám s mobilem u ucha řekl: „Nazdar, nazdar.“ A to bylo vše.

Zdroj: Respondenti redakce