Přiznám se. Není toho mnoho, co by mě v době povinné školní docházky oslovilo a co bych si jako vědomostní poklad hřála na svém srdci a odnášela do svého budoucího života. Tedy. Ne, že bych byla totální ignorant, ale povinnou školní docházku jsem zkrátka obsolvovala skutečně povinně. Co
Přesto by se ale našlo pár výjimek a vzpomínám si, že byly i látky, které mě opravdu bavily.
Natrvalo se tak v mém srdci usadila například Babička Boženy Němcové, Jan Hus a také … pyramidy.
Ty mě oslovily bezpochyby díky skvělé paní učitelce, která měla starověký Egypt určitě jako svého koníčka a výklad dějepisné látky na toto téma dokázala podat způsobem, že jsme coby dvanáctiletí caparti ani nedutali a hltali příběhy, které se staly tak dávno.
Po celý svůj život jsem toužila pyramidy vidět. Sama stanout přímo v místech, která pro mě byla zahalena závojem tajemna a jakési nedostupnosti.
V mých dvaačtyřiceti letech se mi to konečně podařilo. Naskytla se mi možnost letět do Egypta a neváhala jsem ani chvíli. S kamarádkou Kačkou z redakce jsme tak jedno loňské, květnové ráno startovaly směr Afrika. Hned po příletu jsme si zamluvily jednodenní výlet do Káhiry a nesmírně se na něj těšily.
Konečně nastal den D. Či spíše něco mezi nocí a ránem dne D. Ve tři hodiny jsme hbitě vstaly a po půl čtvrté již startoval autobus, který nás měl odvézt do našich míst zaslíbených.
Cesta pouští byla zajímavá. Všude písek, duny, větrná elektrárna, pak nějaký rozestavěný hotelový komplex a zase písek, písek písek… Najednou stojíme a obě dvě s Kačkou jako v tranzu hledíme ven. Je to fata morgána, není to fata morgána? Není to fata morgána! Uprostřed nekonečné pouště pyšně a neohroženě stojí KFC! Vypadá to téměř přízračně a zároveň děsivě. Po chvíli jsme zjistily, že naproti na druhé straně je benzinová pumpa.
Pokračujeme v cestě a konečně po sedmi hodinách vjíždíme do Káhiry. Po nudné a vyprahlé poušti jsme doslova pohlceni rámusem, smogem, dopravními zácpami a totálním zmatkem.
“Káhira má deset miliónů obyvatel,” uvádí nás do reality naše příjemná průvodkyně. “A na celé město jsou jen asi tři přechody pro chodce a několik málo světelně ovládaných křižovatek.” Zírám ven na tu spoušť a napadne mě: zlatá Praha!
Za chvíli už ale necháváme zácpu zácpou a fascinovaně hltáme nezapomenutelné pohledy, které si vrýváme do paměti, abychom je mohly vyprávět našim potomkům. Mrtvé město! Tajuplné a s nádechem nikdy nekončící historie. Fascinující.
A pak … konečně. Ještě jsme uprostřed totálního dopravního blázince, ale už je vidíme. Pyramidy! Hlavou mi bleskově proběhne můj malý, osobní film, který se zastaví u dvanáctileté holčičky ve školní lavici, lehce mi zvlhnou oči a pak už jen nedočkavě pozoruju, jak se blížíme k mé modle a touze. Jsou nádherné, majestátní … jisté si samy sebou: “Jen nás očumujte. Všechny vás přežijeme!”
“Dejte si pozor na místní prodejce. Pamatujte, že u pyramid není nic zadarmo, a doporučuju vám, projížďku na velbloudu si nechte na jindy. Tady byste za ni zaplatili opravdu přemrštěnou cenu,” udílí nám průvodkyně poslední rady.
Konečně vystupujeme z autobusu. Je půl jedné odpoledne a na vlastní kůži cítíme, co to je, když se řekne “polední africký žár”. Vedro je opravdu příšerné. To je ale vedlejší.
Jsme s Kačkou obě unesené. Chvíli jen tak stojíme, koukáme a snažíme se uvědomit si, že ano, že jsme opravdu tady a že to skutečně vidíme na vlastní oči.
Po chvíli zaostříme lépe a spatříme, jak se směrem k nám pohnula skupinka velbloudářů. Chlapi v turbanech nás lákají na projížďku. Vlezle a neodbytně.
Do háje! Já nechci na velblouda. Já si chci v klidu prohlédnout pyramidy, obejít je, sáhnout si na ně … jen tak jemně, s pokorou a s úctou… Prcháme z dosahu těch odchytávačů evropských turistů a konečně stojíme přímo před NÍ. Je tak obrovská a člověk si najednou připadá úplně maličký. Zvedám ruku a nevím, jestli si můžu troufnout… Pomalu ji pokládám na zlatavý kvádr a vím, že se mi to nezdá a že jsem skutečně tam. Zavírám oči a chci se ponořit do historie, do dějin, vychutnat si tu dlouho očekávanou chvíli… Není mi dopřáno. Drzý velbloudář mě vytrhuje z mého nostalgického rozpoložení.
Otáčím se a odcházím. Kráčím k druhé pyramidě, přelézám kameny a kvádry, když za sebou zaslechnu dupot. Otočím se zrovna ve chvíli, kdy mě dohnal asi pětadvacetiletý mladík.
Ptá se mě, odkud jsem. Jako slušně vychovaná žena mu odpovím a jeho obličej se rozzářil do naprosto nadšeného a šťastného výrazu: “Czech republic. Jágr. Chokej. I Like Czech,” brebentí nadšeně a přitom bleskurychle štrachá v kabele. Než jsem stačila jakkoli zareagovat, mám svůj slamák shozený z hlavy a místo něj mi ten dobrák, co miluje Čechy, upravuje nějaké bílé plátýnko, složené do cípu a přes něj nasazuje naprosto úděsnou chemlonovou čelenku. Po celou dobu téhle velice svižné operace mele: “I like Czech. Grátis, grátis…”
“Proboha, Merylko, co to zase děláš?” zaslechla jsem Kačku, otočila se po hlase a zachytila její pobavený výraz.
Jasně, vypadám jako idiot. Stojím tam s hadrem na hlavě a vedle mě tenhle smějící se šťastný Jágr.
Jistě vám nemusím říkat, že grátis tenhle dárek skutečně nebyl. Vlezlounek ze mě vydyndal deset egyptských liber, a už jsme museli zpět do autobusu.
Pohledem se loučím s pyramidami a odjíždím s velmi smíšenými pocity.
Čelenku a hadřík mám dodnes schované, a když někomu vyprávím, jak jsem viděla pyramidy … nejvíce ho stejně vždycky pobavím historkou o Jágrovi.... :o))
Přečtěte si i další zážitky z Egypta, které potkaly Meryl a Katchabinku.
Blbky v letadle
Egypťani a moře
Bakšiš a smlouvání - naše noční můra
Ašrafovo království
Nový komentář
Komentáře
Mám shodné zážitky
MiLady: Hezké zážitky jako Merylka mám
, ale neumím o nich tak krásně psát ani vyprávět.
Škoda.
Tanzánie:
taky bych si ulovila něco na památku
Merylko..moje fantazie teď pracuje na plný koule...
...živě si tě představuju s tím chemlonem a hadříkem na hlavě..proč chybí foto?!!!
na ilustrační prdíme!!!
Jinak jak se znám..sebrala bych si ze země malilinkatej kamínek..a to by byla ta moje památka.
krásné, jako vždy
Ty nikdy nezklameš...
Prdelinko
Hezke povidani, Merco!