Když jsem byla ještě školou povinná žákyně, vždycky jsem těšila na 30. červen. Samozřejmě hlavně proto, že začínaly prázdniny a přede mnu byly dva měsíce plné volna, ale také proto, že můj bráška má ten den narozeniny. A díky tomu jsme toho 30. 6. měli pokaždé dort! Ať bylo “výzo” jakékoli, narozeniny se prostě nedají jen tak přehlédnout, a tak ať se dělo co se dělo… rodiče si vždy odbyli případné zklamané výrazy, a pak následovala oslava.

Snad se na mne nebudete teď zlobit, když si zde nyní dovolím malou, soukromou vsuvku. Bráška mi totiž nedávno udělal obrovskou radost, když jsem zjistila, že zde na magazínu čte každý můj článek! Žila jsem v domnění, že si možná občas něco přečte, občas mi třeba zavolal, že to a to se mu líbilo… ale že mapuje úplně všechno, tím mě opravdu dostal.

A tak já se teď, bráško, pokusím dostat tebe, protože předpokládám, že i tento článek si přečteš. A přeju Ti k Tvým dnešním narozeninám… vždyť Ty víš :o))) Všechno zlé, ať se v dobré obrátí, a všechno dobré, ať se několikrát znásobí. Mám Tě ráda a jsem ráda, že Tě mám. :o)) A to nejen díky tomu, že jsi se uměl narodit v ten správný den….

Protože nevím jak vy, ale poslední den školy je vždycky tak trochu rozporuplný. Pro některé děti je to skutečná černá můra a radost z nadcházejících prázdnin jim kazí několik špatných známek a strach. Strach, že budou potrestány, poníženy, že budou muset poslouchat káravé monology od rodičů, že jim budou kladeny otázky, na které nebudou umět odpovědět, možná dostanou i výprask… A pak následuje ta strašná a příšerná masážní kampaň babbček, tetiček, sousedek, náhodných známých… A všichni se ptají na jedno a to samé. “Tak jaké bylo vysvědčení? Pochlub se!”

Copak o to, když má někdo samé jedničky, maximálně pár dvojek, to se to chlubí. Ale co ti ostatní? Ti, kteří jsou zasvěceně označováni za chytré, ale líné? Přiznávat se na potkání ke čtyřce z matematiky se asi chce málokomu.

Pamatuji si, jak jsme to měli zakódované. Na otázku “Co budeš - máš na vysvědčení?” jsme nikdy neodrecitovali známky komplet… kdepak. Vždycky se řekl počet těch nejhorších. Pamatujete? “Čtyři trojky, dvě čtyřky, sedm dvojek….”

Jako by to bylo to nejdůležitější. Odhalovat nikoli své přednosti, ale přiznávat se celému příbuzenstvu k tomu, co nám nejde, v čem nejsme dobří…. Brrr.

Mně nikdy nešla matematika. Před hodinami tohoto předmětu jsem měla křeče v podbřišku a číslička mi splašeně poletovala sem a tam a já nebyla schopná je zkrotit.

Co na tom, že slohové práce jsem měla nejlepší ve třídě, že mi šel dějepis a bavil mě zeměpis, že v tělocviku jsem patřila mezi vybíjenkářskou elitu a každé družstvo mě chtělo mít za kapitánku. To bylo bezvýznamné, malé, k ničemu… Proč? Protože jsem neuměla matematiku! Nikdo nikdy nezdůrazňoval mé úspěchy a přednosti…vždycky jsem byla ta, “co je blbá na matiku”.

Plácli mi to na čelo – učitelé, rodiče… a důkladně to podpořily všechny tetičky, sousedky a máminy kolegyně. A já s tím žila celé dětství a dospívání jako s vypáleným cejchem.

Když se mi pak narodily mé dcery, předsevzala jsem si, že já to budu dělat jinak. Tak, abych jim nebrala jejich důstojnost, netrápila je zdůrazňováním neúspěchů, ale naopak povzbuzovala chválením..

Nevím. Asi se mi to vždycky zrovna ukázkově nedařilo a i u nás byl kolikrát doma kvůli škole, lenosti a lajdáckosti křik… Ale na jedno jsem přišla. I z méně úspěšného vysvědčení jde udělat něco, čím svému nešťastnému dítěti nesnížíte sebevědomí a neuvrhnete ho do černých myšlenek plných pochyb.

A tak si vám dnes dovolím dát malou radu… Takovou normální – jako od mámy dvou dětí. Zdravý selský rozum.

Pokud bude na dnešním vysvědčení něco, co vás rozhodně nepotěší… Nadechněte, vydechněte… a pak si pečlivě prostudujte všechny známky a porovnejte je s pololetím… A to by v tom byl čert, aby se něco pozitivního nenašlo.

Nezlepšil se váš potomek oproti pololetí v nějakém předmětu? Ano? Pochvalte ho za to… i kdyby to bylo “jen” ve výtvarné výchově. Má v něčem vaše dítko trvale a stabilně pěkné známky? Vyzdvihněte to, řekněte mu, jak je šikovný… Pak klidně zmiňte to, co se mu nepovedlo…. Ale zakončit toto hodnocení byste měli pozitivně, vyjádřit pochopení, že si uvědomujete, že chodit do školy není jen tak.

Nedopusťte, aby jedna či dvě nebo dokonce více čtyřek, trojek…případně i nějaká pětka… zraňovaly vaše dítě více, než je nutné. Protože – ruku na srdce.

Každý umíme něco, nikdo neumíme všechno… ale nikdy by nikdo neměl být zatracován jen proto, že je “blbej na matiku”. Ty jizvy na dušičce se pak dlouho hojí….

Přeju vám i vašim dětem krásný den… A i když třeba u vás dnes neslavíte narozeniny… kupte si klidně dort! A se svíčkami! Začátek prázdnin je totiž tady….

Na náš redakční e-mail mi můžete psát vaše zážitky s vysvědčením… Co vás štvalo, těšilo, co jste nesnášeli, čím jste trpěli… Kdo vás uměl vždy potěšit a naopak, čeho a koho jste se báli.

Redakce@zena-in.cz

Krásné léto všem!