Už jako malou holčičku mě fascinovalo divadlo. Mohla jsem oči nechat na krásných princeznách, moudrých králích, statečných rytířích či půvabných vílách… opravdicky jsem se bála zlých černokněžníků a škaredých čarodějnic.

 

Co jsem ale na divadle obdivovala nejvíce, byly kostýmy. Ó, jak moc jsem si přála zahrát si jednou princeznu. Obléct si ty nádherné, třpytivé, dlouhé a šustivé šaty, na hlavu nasadit korunku a přejemně a přeupejpavě odkníkávat svou roli. Byla jsem přesvědčená, že princezna bych byla úžasná. Taková, jaká není široko daleko….

 

Bohužel, při školních představeních jsem bývala obsazována do štěků jako „ta, co drží hřib“, či „jedna z deseti myšek“, v tom nejlepším případě jsem občas měla i opravdovou roli, která sestávala z toho, že jsem prošla přes jeviště a patřičně procítěně pronesla: „Už jedou!“

 

Velmi jsem tímto nedoceněním svého - jistě velmi výrazného - hereckého talentu trpěla. Zcela nepokrytě jsem záviděla naší třídní blonďaté krasavici Aleně, která sice neměla talentu ani co by se za nehet vešlo, ale svou vizáží splňovala tu základní podmínku – že princezna je prostě krásná. Já se svou ofinou ustřiženou uprostřed čela a nohou číslo šest už v deseti letech, jsem nějaká krasotinka opravdu nebyla. Ale má touha hrát byla tak silná…. V noci jsem polykala hořké slzičky a tak zoufale moc jsem si přála být malá, droboučká, plavovlasá křehotinka…. Fňuk. Strašně, strašně jsem chtěla.

 

Proto jsem – když mi bylo devatenáct let – nadšeně souhlasila, když mi kamarádka navrhla, abychom se přihlásily do místního ochotnického divadelního souboru.

 

To bude bomba! Konečně se odhalí můj talent. Konečně stanu na prknech, která znamenají svět! Už jsem netoužila po tom, hrát princeznu. Kdepak. „Třeba dostanu nějakou pěknou, ženskou, charakterní roli,“ malovala jsem si v duchu začátek své budoucí úspěšné herecké kariéry.

 

Roli jsem dostala. A ne ledajakou. Přímo titulní! V pohádce Černá královna jsem měla hrát právě tu Černou královnu. Obdržela jsem scénář a z hloubi celé své duše se pustila do četby. Královna, kterou jsem měla představovat, byla zlá. Kladla nástrahy jedné zbloudilé holčičce a dvěma šaškům, kteří jí pomáhali. Četla jsem své repliky stále dokola, zkoušela různé výrazy, pozorovala se v zrcadle… Večer jsem prožívala hluboká tvůrčí muka, zda jsem svou postavu správně pochopila, zda má představa toho, jak jí vdechnu duši, je správná….

 

Několikrát do týdne jsem se scházeli na zkouškách. Parta šesti mladých nadšenců, zapálených do divadla. Pokaždé jsme zkoušeli několik hodin, a to zcela zodpovědně a vážně. Stále dokola jsme vraceli scény, které se nám nepozdávaly, vedli jsme ohnivé debaty o jednotlivých postavách….. a poté jsme se odebírali do jedné hospůdky, kde jsme u lahvinky vína moudře a intelektuálně rozprávěli.

 

Předháněli jsme se, kdo toho více přečetl, ledabyle trousili jména autorů a titulů - v tom jsem neměla konkurenci, neb jsem v té době pracovala v knihkupectví – a labužnicky popotahujíce z cigaret jsme do zakouřeného prostoru kromě bílého dýmu vypouštěli ty nejniternější z nejniternějších pocitů. Nejčastější slova byla: cítím, chápu, nerozumím, příčí, vžívám se, četla jsem, viděla jsem…. Občas jsme si vzájemně pochválili své herecké výkony: „Víš, v tom lese, jak tam jdeš a bojíš se, začneš se třást, tak to se ti povedlo. To bych řekl, že je tvůj opravdu velký moment.“

 

A pak nastal ten významný den. Premiéra. Trémou jsem nespala. Stále dokola jsem si přeříkávala svou roli, kontrolovala kostým, zda mu nic nechybí… Až konečně nastala hodina H. Odpoledne se divadélko začalo naplňovat obecenstvem. Šmírovali jsme přes oponu, kolik se jich do divadla hrne, a cítili jsme obrovskou radost a zároveň také velkou odpovědnost.

 

A je to tady. Opona se zvedá… zazní úvodní melodie a dětičky v sále napjatě utichají v očekávání, co se bude dít. Na scénu nastupuje holčička, která se má za chvíli ztratit v lese. Děti jsou zmatené. Holčičce je asi pětadvacet, a i když je vzrůstem malá, má jisté primární pohlavní znaky, které se jaksi neslučují s představou malého nevinného dítěte….

 

Říká se, že nejkrutější a nejnemilosrdnější obecenstvo jsou děti. Mohu potvrdit, že je to pravda. Naše pečlivě nazkoušené představení skončilo totálním fiaskem. Tak moc jsme se snažili, tak moc jsme ze sebe chtěli dostat to nejlepší, co v nás je. Obecenstvo, čítající několik desítek protivných a nevychovaných děcek ale zhatilo naše plány. Dokonce bych si troufla tvrdit, že to obecenstvo vlastně bylo jakýmsi rušivým elementem. Nemělo tam vůbec co dělat! Ty rozmazlené děti totiž reagovaly úplně špatně! Tam, kde se měly bát, se řehtaly jako blázni a tam, kde se zcela regulerně zasmát mohly, zase seděly jako pecky, vysílaly směrem k nám znuděné pohledy, šustily sáčky a zcela nepokrytě si mezi sebou povídaly.

 

Byli jsme zničení. S vypětím všech sil jsme pohádku dohráli až do konce. Vlažný potlesk, jedna, dvě úklony a my jsme se – pokoření a zdecimovaní – odebrali do zákulisí. Servali jsme ze sebe ty příšerné kostýmy a společně šli zapít žal do naší oblíbené, zakouřené hospůdky.

A tak se naše pečlivě připravovaná a dlouho očekávaná premiéra stala zároveň i derniérou.

 

 

***

 

A tento příběh, milé čtenářky, je taková moje malá soukromá derniéra zde, na Žena-in.cz. I mé dny zde se naplnily a já jdu „o dům dál“. Bylo mi tu s Vámi všemi moc dobře. Jsem moc ráda, že jsem měla příležitost zde pracovat a psát Vám své články. Snad jsem Vás jimi potěšila alespoň tak, jako vy jste vždycky potěšily mne svými reakcemi.

Magazínu Žena-in.cz děkuji za příležitost a za zkušenosti, které jsem tu získala, a Vám, čtenářkám, děkuji za to, že jste. Protože jste prostě prima.

Mějte se moc hezky. Všem přeji hodně štěstí a životních úspěchů a věřím, že se neloučíme nadobro. Jako čtenářka se na Žena-in.cz budu objevovat stále. Protože i když se nyní loučím, nechávám zde velký kus svého srdíčka a vím jedno: Žena-in.cz je jenom jedna.

 

Jen to nejlepší Vám všem a magazínu Žena-in.cz přeje