Moje babička byla kouzelná. Nosila na hlavě šátek, pekla makové buchty a tažený závin. Pokaždé, když si na ni vzpomenu, vybaví se mi, jak sedí za šicím strojem nebo s jehlou v ruce a šije mi nějaké krásné šaty, kalhoty, bundy a halenky.

Jako dítě jsem u ní trávila všechny prázdniny, nebo alespoň jejich větší část. Byla to krásná doba. Ráno mě probouzela vůně čerstvých rohlíků a teplého kakaa. Užívala jsem si u ní volnost, jakou jsem doma zažívat nemohla. Lítala jsem venku téměř bez omezení, abych přiběhla s kručícím žaludkem, ve dveřích obdržela namazaný krajíc a zase jsem letěla za svým dobrodružstvím. Po večerech pak babička trpělivě prala a látala moje tepláčky a ponožky. Obětavě se ujala malého koťátka, které jsem zachránila před utopením nějakým sadistou, a odchovávala potom celé generace potomků této první kočičky. Nechala mě sledovat televizi dlouho do noci a neodháněla mě od ní, ať se tam dělo cokoli.

Tak mi například utkvělo moje první setkání s “Angelikou” – velkým hitem tehdejší doby. Hltala jsem ten příběh, kterému jsem vůbec nerozuměla, až došlo na scénu, kdy ten zlý pirát nebohou Angeliku zavřel do podpalubí a vydal ji napospas třem přikovaným hromotlukům, kteří se na ni začali okamžitě chlípně vrhat. S vytřeštěnýma očima jsem sledovala tu hrůzu a pak jsem se babičky zeptala, co jí chtěli udělat. Babička tehdy pohotově zareagovala: ”Chtěli ji sežrat!” Vytřeštila jsem oči ještě víc při té příšerné představě.

Večer jsem uléhala do studené ložnice pod obrovskou duchnu vedle babičky a spala s nohama zamotanýma do jejích, abych se víc zahřála.

Po mém příjezdu na prázdniny, kdy jsem ukončila 1. třídu, babička vyndala ze své knihovny knížku “Podivuhodná dobrodružství mudrce Ezopa” a poprosila mě, jestli bych jí kousek nepřečetla, když už umím číst. Začala jsem ztěžka slabikovat a prokousávat se textem, babička seděla a poslouchala, aby pak řekla, že čtu moc krásně a jestli jí zítra zase kousek přečtu. A tak se tyto prázdniny proměnily ve čtenářský kurs. Každý den jsem babičce četla z knížky jednu kapitolu a babička přitom třeba vařila nebo zašívala a moc si pochvalovala, jak se jí dobře pracuje, když jí k tomu tak krásně předčítám. Tehdy jsem neprokoukla její lest, četla jsem proto, že jsem jí tím dělala radost, a taky proto, že mě vždycky tak krásně pochválila. Pravdou ale je, že na konci prázdnin jsem četla jako zkušený mazák a po nástupu zpět do školy jsem byla mezi ostatními dětmi ve čtení naprostá jednička.

Láska ke knihám mi již zůstala a přihlásila jsem se na knihkupeckou školu. Poté jsem babičku zásobovala historickými romány a životopisnými ságami, které ona poctivě všechny přelouskala, a již se těšila na další.

Když jsem se vdala 100 km od domova a tím pádem i od babičky, moc se mi stýskalo. Chybělo mi to útočiště, ta otevřená náruč a upřímný zájem o vše, co dělám, jak se mi daří, či nedaří. Vzhledem k mému brzkému, rizikovému těhotenství jsem ji nemohla ani navštěvovat, a tak jsem se moc těšila, až se nám miminko narodí, jak jej pojedu své babičce ukázat. Všechno se ale seběhlo úplně jinak.

Po narození starší dcerky jsem samozřejmě byla doma na mateřské a plánovala si, že až malá trošinku povyroste, vydám se za babičkou. Jednou dopoledne mě z mého kmitání po bytě vyrušil zvonek. Šla jsem otevřít a za dveřmi stála – kdo jiný než moje milovaná babička! Dodnes je mi záhadou, jak se z malé vesničky na severu Čech ve svých pětasedmdesáti letech dostala sama až na nepřehledné pražské sídliště a objevila ten správný dům a byt v 11. patře. Cestu absolvovala s papírkem, na kterém měla napsanou adresu, a na můj dotaz, jak mě našla, odpověděla lakonicky: “Mám pusu, ne?” Zkrátka a dobře, najednou stála za mými dveřmi, s jednou taškou a s litrovou sklenicí nasušených domácích nudlí. Měla v plánu zůstat tak dva dny, aby se potěšila se svou vnučkou a pravnučkou. Těch dní nakonec zůstala celých 14!

Bože – sladké dva týdny! Opět mě ráno probouzela vůně čerstvých rohlíků a kakaa, v noci mi odebírala plačící miminko, abych se vyspala, a broukala mu písničky, zašila a spravila všechny svršky i spodky, které měly nějaký defekt, a pekla své makové buchty a tažené záviny. Odpoledne chodila s kočárkem na procházky a já jsem si zatím postupně vygruntovala celý byt.

Jednou se jí procházka trochu nevyvedla. Vyšla jako vždy kolem druhé a s tím, že do čtyř je zpátky. Já jsem začala mýt okna a najednou jsem zjistila, že čtyři hodiny jsou dávno pryč a babička s kočárkem nikde. Odbila pátá, chodila jsem po bytě jak tygr v kleci a mučila se obavami, co se přihodilo. V půl šesté jsem už začala panikařit a přemýšlela, jestli mám volat na policii nebo někam do nemocnice, a než jsem se rozhodla pro tu lepší variantu, zachrastily klíče v zámku a do bytu vjela naprosto vyčerpaná babička a od hladového pláče ochraptělé dítko. Babička jen vydechla: “Zabloudila jsem,” a sesunula se do křesla. Než jsem obstarala plačící dcerku, upadla v obýváku do hlubokého spánku, ze kterého se probudila až ráno. No, alespoň jsem jí mohla oplatit ty křupavé rohlíčky a kakao.

A pak mi vyprávěla, co se vlastně stalo. Jak si šla hezky v poklidu tím svým špacírem, dostala se až na sousední sídliště, kde byly jiné domy, než ve kterých bydlíme my. Chvilku se tam motala, ve snaze najít správný směr zpět, ale výsledek byl ten že se zamotala v neznámém prostředí ještě víc. Papírek s názvem ulice měla samozřejmě doma, takže se neměla ani jak zeptat. A tak zvolila metodu pokus – omyl a rozhodla se, že pojede autobusem a určitě tu správnou zastávku, kde má vystoupit, pozná. Chuděra, odchovaná malou vesničkou netušila, jak zrádná je Praha! S těžkým kočárem nastupovala a vystupovala, zkoušela různé spoje a trasy, postupně umdlévala a tišila hlady plačící miminko. Několikrát jí řidič vynadal do bláznivých bab, a tak už se pomalu smiřovala s tím, že půjde na policii a nechá mě vyhledat. A pak – jako rána z nebe, poznala tu správnou zastávku a vystoupila.

Po této peripetii už babička nevycházela, houpala kočárek na balkoně a poctivě dozašívala všechny naše defektní kousky prádla.

Později už jsme jezdili na návštěvu jenom my za ní. Do Prahy už nechtěla ani za nic a já jsem se jí vůbec nedivila. Mladší dcerka si na ni už moc nepamatuje, zemřela krátce po jejím narození. Ale starší má svou prababičku v paměti jako “babičku – kočku”. Protože vždycky, když jsme k nim přijeli, malá se jí vrhla do náruče a babička se jí ptala: “Tak co, jak se máš, kočko?”

A já často vzpomínám na svou “kouzelnou babičku kočku” a doufám, že jednou budu taky taková bábinka, jako byla ona.

-----------------------------------------------------

A jaké jsou Vaše vzpomínky na babičku či dědečka? Napište mi je na náš redakční e-mail redakce@zena-in.cz . Ty nejzajímavější odměním hezkým dárkem. Nestyďte se a pojďte si se mnou zavzpomínat....

Více o dnešním Tématu dne TADY.