Možná si říkáte, že jsou to silná slova. Každému tátovi přece na dětech záleží. „Nevím, jak je to jinde, ale mému muži ne. Dětí si skoro nevšímá,“ říká třicetiletá Markéta.

Vyprávění Markéty

man

Máme dvě děti, vlastně spíš mám, holkám je pět a tři roky. S manželem jsme spolu šest let, otěhotněla jsem krátce po seznámení, takže jsme se vzali. Říkám si, jestli ten jeho nezájem není způsobený tím, že jsme se museli vzít. Robert děti ještě nechtěl. Třeba kdyby to bylo o pár let déle, nevím, možná by na ně dozrál.

Přečtěte si také:

Teď je to ale špatné. Už v těhotenství to se mnou Robert nijak neprožíval, ale to mi připadá normální, chlapi jsou prostě jiní. Nijak o dítěti nemluvil, nevybíral jména, nic se mnou nepořizoval. Řekl, ať si všechno zařídím sama, že jsem ženská a on se v tom nevyzná.

Myslela jsem si ale, že po porodu to bude jiné, že k dítěti získá nějaký vztah. Ale už je to pět let, přibyla druhá dceruška - a nic. Robert si dál dělá všechno po svém a je mu jedno, že si s ním holky chtějí hrát nebo mají hlad, on vlastně ani moc neřeší, jestli jsou vůbec doma. Nikdy je ani sám nehlídal, nevzal je na výlet, do parku, nikam.

Když jsem po něm ze začátku něco chtěla, občas s nechutí pomohl, ale teď už nedělá nic. „Děti jsou tvoje starost,“ říká vždycky, když se mu snažím vysvětlit, že ty holky ho potřebují. Je to skoro, jako kdybych byla sama, až na jednu výjimku - peníze máme společné, to mu nevadí, že holkám kupuju oblečení, hračky nebo to, co potřebují.

Jenže tohle dětem nestačí! Holky evidentně touží, aby si jich táta všímal, když přijde z práce, začnou mu vyprávět, co dělaly, ukazují mu obrázky. Ale on je vždycky nějak odbude, aby mu daly pokoj, že je unavený z práce.

A bohužel se poslední dobou chová takhle i ke mně, to dřív nebývalo. Ale co, já jsem dospělá, přežiju to, jenže holky jsou malé a potřebují tátu. Mrzí mě, jak se k nim chová, protože to není normální.

Co mám ale dělat? Žít sama s dvěma dětmi je taky náročné...

Další zajímavé články:

Reklama