Je tomu asi tak 20 let, kdy jsem si prvně nechala odborně promelírovat své tmavé vlasy. Tehdejší výkřik mé kolegyně "Vy jste omládla o deset až patnáct let!" vstoupil do dějin mého pracoviště a nezapomenutelně se mi vryl do paměti. Pokaždé když se (nerada) podívám po ránu do zrcadla, mi napadá totéž - nešlo by to nějak změnit? Ze stránek magazínů, z televizní obrazovky, z monitoru počítače, u kasy v Bille - všude kolem se to jenom hemží různě barevnými hlavinkami a každá ta ženská mi připadá mnohem krásnější, šmrncovnější, než jsem já, .... obyčejná, tmavá, nevýrazná, všední, taková myš....

A tak jsem jednoho dne zvedla sluchátko a objednala se ke své dvorní kadeřnici s přáním, že bych si chtěla nechat udělat melír. Ale jestli jí to přijde jako blbý nápad, ať mě radši zbrzdí. Co by ovšem  kadeřnice pro peníze neudělala? Klidně i to, že mi můj šílený záměr schválila.

V hodinu H jsem zasedla do křesla, ona začla chrastit alobalem a velmi pečlivě a pomalu mi nanášela nátěr. Pak nezbylo nic jiného, než hodinku počkat, až se má pravá barva vyšisuje. Mezitím stříhala a foukala paní, které jsem záviděla její bujný hustý tmavý vlas natolik, že ve mně poprvé zahlodal červík pochybnosti. A pak nastala ona chvíle, kdy mi kadeřnice (zabila bych ji, že mi to nerozmluvila hned na začátku!!!) opláchla hlavu a já se viděla ve obrovském zrcadle.

No hrůza, děs. Hlava jako květ, za pravým uchem rovnou rezavý, po zbytku hlavy žlutý, mezitím má původní barva. Polilo mě horko. S tímhle mám jít mezi lidi? Kadeřnice byla jako med "takhle krásný melír se mi ještě nepodařil", foukala mi to, mně se začly klepat nohy a drkotat zuby hrůzou. Statečně jsem konverzovala a nedávala na sobě svoje rozpoložení znát, ale jak nejsem hysterka, cítila jsem, že na mě něco jde... zbylo zaplatit a vypadnout. Pětistovka - já blbec, co bych za ni mohla mít!!! 

Naskočila jsem na kolo a ujížděla s větrem ve vlasech domů. Tam mě čekalo setkání s manželem, který sice věděl, na co jdu, ale netušil, jak to dopadne. Jeho věta "To je jasný, ty jsi tmavý typ" mě jenom utvrdila v rozhodnutí, které se mi cestou domů v hlavě vylíhlo.

Ani jsem se nepřezula a metla do blízkého supermarketu, kde na mě v regále čekala  má jediná spása - hnědá barva na vlasy. Jak jsem se zaradovala, když jsem uviděla známou dívčí tvář na krabičce! Druhá cesta domů už byla veselejší: o to víc, že jsem potkala sousedku od vedle, obrovskou drbnu, se kterou jsem měla nedávno co do nepříjemného činění - a ejhle - koukala skrz mě a vůbec mě nepoznala!

Doma jsem vpadla do koupelny, zatřela si ten zázrak chemie, a když jsem proceduru skončila a upravila si svůj účes, najednou mi ta barva vůbec nepřipadla nudná a fádní, ale div, že jsem si sama nepadla v zrcadle kolem krku, jak se mi ulevilo. Melír nikdy víc!!!

Gerda zdraví redakci Žena-in.cz a přeje jen šťastná rozhodnutí stran změny fyziognomie :-)


Díky, Gerdo, díky.

Přivedla jsi mne svým příspěvkem na myšlenku, že skoro všechny ženské jsou ujeté na svůj věk. Málokterá z vás je ochotná ho přiznat... nebo se mýlím?