ghost

Strašidla, duchové, přízraky. Někdo v jejich existenci věří, někdo ne. A tak budete nejspíš reagovat všelijak, když vám teď stroze oznámím: Měli jsme doma ducha.

Nebyl zlý, nezjevoval se jako postava v dlouhém bílém hávu, dokonce nám ani nestěhoval nábytek. Pouze tři dny a tři noci bez ustání zpíval. Co zpíval, kvílel a pištěl. Kromě dotěrných komárů nám tedy pár posledních letních chvil zpříjemňovala ještě tahle árie, jejíž zdroj se nacházel co chvíli v jiné části bytu. Nebýt prozíravého tahu přítele v roli vymítače, kvílel by nám tam dodnes.

Den první: Ta sousedka fakt hrozně zpívá

Poprvé jsme ho uslyšeli na toaletě. O mně je známo, že trpím selektivní hluchotou – slyším jen to, co chci. A tak by si ten holomek mohl zpívat bez povšimnutí, kdyby…

„Slyšíš to na tom záchodě taky?“ ptal se rozladěný, nikoliv však vystrašený „pán domu“.
„A co? Sousedka si zpívá?“ zažertovala jsem na adresu nové sousedky vědoma si toho, jak snadno se zvuk v panelových domech stoupačkami šíří.
„Já nevim, něco tam nějak divně píská, už od včerejšího večera…“

Pustila jsem to z hlavy. Ale když ono kvílení nepřestávalo ani večer, zatáhl mě do oné malé místnůstky a přikázal: „Poslouchej!“
„Týýý jo, ta sousedka fakt hrozně zpívá! A jakou má výdrž,“ vyprskla jsem. Ač bylo nad slunce jasné, že naše sousedka to nebude. „Asi někde uchází pára, co já vím?“ řekla jsem si a šla raději vraždit komáry.

V noci bylo kvílení o něco mírnější, a tak se mohl vyspat dokonce i náš pes.

Den druhý: Jak dělají upíři?

Zůstala jsem sama doma, což by mi ani tak nevadilo, kdyby se zdroj toho tajemného zvuku nepřesunul za mnou do obýváku. Snaha o zachování příčetnosti se nezdařila. Začaly se mi vybavovat všechny příběhy o zdejším zámku ze 17. století, jehož chodbou se mají po nocích ozývat tajemné kroky a na jehož dvoře bylo nalezeno pohřebiště včetně jednoho nebožtíka, který byl pohřben jako upír – přitlučen na bytelnou fošnu. Přemýšlela jsem o Kvílivce, kvílícím strašidlu pohybujícím se převážně na Ústecku. Napadl mě i fenomén brum, tajemný zvuk bez zdroje, který sužuje i pár jiných domů v Česku.

Hned poté jsem si uvědomila, že se zrovna oknem dívám na bývalou šibenici, jen několik desítek metrů vzdálenou. Jak vlastně dělají upíři? A co když je to nářek popravených lidí, který se po staletích dere ven? Teď už mi bylo jasné, že mám za zády přinejmenším terminátora. Popadl mě strach.

Nutně jsem potřebovala s někým mluvit. Jediný, komu jsem se zrovna dovolala, byl silně skeptický přítel. „To máš z toho věčnýho vymejvání mozku hororama. Uklidni se, vyvenči psa a nech mě pracovat.“

Neuklidnila jsem se ani trochu. Venku se setmělo, začala další letní bouřka. Pes se schoval do nejtišší místnosti v bytě, do koupelny. Srdce mi divoce bušilo, tep stoupal a úzkost narůstala. Co to je? Co po mně chce? Co mám dělat? Scéna jako vystřižená z desítek filmů uložených v mém stojanu na dvd, o které bych si myslela, že se mi stát nemůže. Ozvalo se TO přímo za mnou.

Prudce jsem se otočila a v zoufalství se chopila jediné zbraně, jež byla právě po ruce – spreje na hubení hmyzu. Bylo to vedle mě, slyšela jsem ten tlumený táhlý nářek vždy po své pravici. Ať jsem se snažila ukrýt kdekoliv, byl se mnou.

Nervy mi povolily a já s vyděšeným výkřikem, nemajíc svěcené vody, hystericky stříkala do prázdnoty přede mnou alespoň hubičem hmyzu. ONO zapištělo také. To už jsem nevydržela, rozběhla se do ložnice s kvílícím přízrakem v patách, zabouchla za sebou a jako malé děcko se schovala pod peřinu. Vylezla jsem asi za hodinu. Tu noc jsem skoro nespala a umírala strachy, že v potemnělé ložnici uvidím polorozpadlé pařáty takzvaného upíra z Lysé s celou jeho nemrtvou gardou z blízkých Čelákovic.

Den třetí: Zavolám exorcistu!

Třetího rána se zdroj zvuku přesunul tam, kde se poprvé objevil, a já po předchozím zážitku upadala do mdlob, když mi bylo řečeno, že opět zůstanu pár hodin sama. „Jdu volat exorcistu!“ Lepší řešení mě nenapadlo. Ticho. „Slyšííííš?! Volám vymítače.“ Ticho, posléze hurónský smích. „No jo, hrozná sranda. Tak si tu buď sám!“ Chtělo se mi brečet.

Schovala jsem se zpátky pod peřinu s úmyslem vylézt, až zase nebudu doma sama. „Tady ho máš, toho svýho ducha,“ zvedl peřinu a strčil pod ní HUBIČ HMYZU VE SPREJI. „Je tam prasklý dno, tak to uchází a píská. Tak ho pak vyhoď, jo? Já už musím jít.“

Věříte na duchy? A už jste nějakého viděla?