Totální endoprotéza - totálka. Tak tenhle výraz jsem snad poprvé slyšela v seriálu Nemocnice na kraji města. Vybavují se mi jeho protagonisté v rouškách, jak kladívky a dláty do něčeho ťukají a v očích se jim zračí vážnost situace...Teď to možná vypadá, že si z toho dělám legraci. Trochu dělám, protože ve skutečnost je to mnohem vážnější.  
Maminka čekala rok. Rok v děsných bolestech, rok života, kdy vás nic netěší, máte vztek sami na sebe i na svět okolo. Rok se všelijak kroutíte, abyste si alespoň trochu ulevila, a netušíte, že si deformujete páteř a ničíte dosud ještě jakžtakž zdravé klouby.
„Kdybys dala obálku, mohlas to mít dávno za sebou"... radí chytré sousedky a příbuzenstvo. „No když já to neumím", na to mamka a já se s ní ztotožňuji. Asi bych také pokorně čekala, až na mě přijde řada, než bych sesbírala „pár" tisícovek, vložila je do obálky a pak „nenápadně" do kapsy bílého pláště páně primářova.

„Teď už mám jeden kloub za sebou, za půl roku mě čeká další, pak už to bude snad jen lepší."
Slyšela jsem, že lidé s oběma endoprotézami chodí jak mladíci/ce, jezdí na kole, tančí... ale ve svém okolí nikoho takového neznám. 
Ráda bych se takovou optimistickou předpověď dozvěděla třeba od vás, milé ženy-in.
Máte ve svém okruhu někoho, kdo tuto operaci prodělal, jak se dlouho uzdravoval a jestli žije tak, jak jsem výše popsala?
Dejte mi vědět.

A ještě něco mě zajímá.
Dala byste úplatek, abyste mohla na operaci dřív?
Dala byste vůbec úplatek lékaři?
Reklama