Spory mezi sousedy patří mezi časté náměty komedií, někdy i thrillerů, a občas končívají až u soudu. Pokusili jsme se zjistit, jestli tomu tak musí být vždy, a zda v dnešní době ještě existují přátelské sousedské vztahy.
Nedávno jsem se bavil s bývalým spolužákem Vítkem o sousedských vztazích. Jeho vyprávění mi přišlo natolik zajímavé, že jsem se rozhodl pro tento článek.
Vítkovy vzpomínky
Ze svého dětství si pamatuji naprosto vynikající vztah mých rodičů se sousedy přes chodbu, Procházkovými. Mámy si vzájemně půjčovaly mouku a kafe, tátové spolu chodili na jedno (i na pět) a já řádil s jejich synem na dvoře i venku. Také si naši a sousedi pomáhali při malování, a když nám spravovali koupelnu, chodili jsme na záchod přes chodbu. Bral jsem to jako samozřejmou součást mezilidských vztahů, že si sousedé pomáhají.
Jakmile si ale Procházkovi našli jiné bydlení (se stěhováním jsme samozřejmě pomáhali), rozplynuly se mé iluze jako pára nad hrncem. Došlo mi, že po zdražení nájmů a následném odchodu většiny ze staré party nájemníků už v domě skoro nikoho neznám. Se sousedy se tak maximálně pozdravím, když je minu na chodbě, ale jinak si s nimi nemám co říct. I když bydlíme už nějaký čas vedle sebe a naše byty odděluje jen jedna stěna, nevíme o sobě vůbec nic, natož abychom si půjčovali kávu.
Jak šel čas, Vítek se odstěhoval. Vylétl z rodičovského hnízda a pořídil si s partnerkou byt v jiném městě...
Jak to má Vítek v novém bytě?
Už kvůli zkušenosti z domova jsem se rozhodl, že v mém novém bydlišti bude všechno jinak. Ne, že bych chodil od bytu k bytu s košíkem čerstvě napečených muffinů, ale postupně a nenásilně jsem se s většinou sousedů seznámil. Takže například vím, kdy je vhodné uklidit chodbu, protože má službu třiasedmdesátiletá paní, která to nezvládá, vím, že štěkot se ze spodních pater ozývá kvůli nemocné dalmatince, a také vím, že nesmíme prát po deváté večer, protože pod námi bydlí rodina s malými dětmi.
Dokonce se mi povedlo poznat i sousedy o několik ulic dál. Když bylo v zimě velké náledí, pomáhal jsem starší paní „doklouzat“ domů. Po cestě mi vykládala o své rodině a také o pejskovi, kterého kvůli špatným nohám nezvládá venčit. A tak jsem získal nejen velmi milou spřízněnou duši, ale také chlupatého společníka na dlouhé procházky (jmenuje se Ťapina).“
Názor autora článku
Přijde mi opravdu škoda, že anonymita větších měst od sebe lidi tolik oddálila a že dobré sousedské vztahy jsou dnes, řekl bych, spíše výjimkou než pravidlem. Proto na vás apeluji, milé čtenářky: Mějte rády své sousedy a vycházejte s nimi! Věřte, že se vám to vyplatí nejen tehdy, pokud vám náhle dojde káva.
Nový komentář
Komentáře
Sousedka mě neustále buzerovala,že mám špatně vytřenou chodbu,že zabírám moc šňůr v sušárně......Pak jsem se s ní pohádala a od té doby mám klid. Zjistila,že už si to nenechám líbit a dala mi pokoj.Teď se jenom pozdravíme a je klid.
rozhodně se snažíme udržovat dobré sousedské vztahy,nejde to ovšem s každým,už máme nové sousedy a zatím se jen zdravíme
Bébina — #14 Jasně, na chodbě jsme se zdravili, ale tím to haslo. Že bychom se navštěvovali nebo se bavili jako teď, to ne. Ale tam to byla asi taky otázka věkového rozdílu, většina sousedů byla o dvě generace starší. No, zase byl klid. Vadilo mi jen, že mi v létě babky na lavičce hulily přímo do kuchyně a slyšela jsem i to, co jsem nechtěla
sanvean — #11 Kdyz jsem bydlela v panelaku, znala jsem vsechny sousedy i nektere z vedlejsich vchodu. Byly to panelacky male, vchod maximalne 17 bytu. Co bydlim v domku, znam sousedy ze 4 okolnich domu. Kdyz jsem se potkala s nekym ve vchodu panelaku, bylo jasne, ze tam patri a pozdravili jsme se. Kdyz potkam nekoho pred barakem, nemohu tusit, jestli je to soused nebo ulici jen prochazi.
Doma je to v pohodě, při pobytu v bytových domech nebo panelácích slýchávám různé zvuky, ale ty mi vůbec nevadí. Super bylo kupodivu i bydlení na rušné třídě v Brně.
Po přestěhování z bytu do domku jsem ještě hodně dlouho slyšívala jezdit výtah a souseda pod námi odemykat
S novými sousedy ve vedlejších domcích máme vztahy dobré, s jedním si občas s něčím vypomůžeme, sousedi na druhé straně jsou taky milí (když nepočítám ty jejich nevychovaný děcka, který akorát čumí a nepozdraví). Akorát mi tedy vadí jejich kohout a úchvatnej páv, kterýho na jaře chytnou hormony a dva měsíce řve pravidelně ve tři ráno
Když jsme bydleli v bytě, některé sousedy bych na ulici ani nepoznala. Přitom jich nebylo moc, ale nějak jsme neměli potřebu poznávat se blíž. Kupodivu co jsme v domě, máme sousedské vztahy mnohem lepší, vídáme se, vypomáháme si..jsem za to ráda, sousedi jsou fajn
v našem domě je jen 20 partají a možná právě proto držíme všichni za jeden provaz a vzájemně si pomáháme
Dante Alighieri — #7 děda to měl taky tak. Hrozně ho štavla rodina nad ním, že perou snad širokému okolí. Marně jsme mu vysvětlovali, že když mají malé děti, musí prát mnohem častěji než oni (s babičkou).
Mně už to ani nepřijde. Nevnímám, jestli v baráku štěká pes, jestli skáčo nebo křičí děti, jestli někdo pere. Jsou to zvuky, na které jsem zvyklá, tak už je ani nevnímám.
Taky bydlíme v domě, ale dům je rozdělen na větší a menší bytovou jednotku, ve které bydlí sousedi - takže máme výhody i nevýhody domu a bytu zároveň. Výhodou je třeba dvůr a zahrada a nevýhodou, že slyšíme, když se sousedi doma hádají - to je téměř na denním pořádku, neustále něco vrtají atd.... Takže až se přestěhujeme do paneláku, myslím, že mě nepřekvapí tamní ruch
Až do 22 let jsem bydlela v rodinném domě, takže teď mi sousedi docela vadí. Dosud jsem si nezvykla, že slyším, jak vedle v bytě zvoní telefon, někdo se tam směje, někdo bouchá kladivem nebo že sousedi pod námi nás vykuřují tak (na svým balkoně), že v létě nemůžeme mít otevřený okna. Taky výtah dělá hrozný hluk. Vvvvvvvvvvvv, pum, vvvvvvvvvvvvvv, pum.....
počítačka — #3 pusť jim tam hélium. To tě to pak aspoň začne bavit poslouchat, takoví šmloulíci na živo
počítačka — #3 Stačil by pěkný pukavec, třeba se odstěhují
u nás v baráku úplně nahoře bydlí děda,kterýho když to popadne,tak píše vzkazy na nástěnku domovnici,že je čarodějnice a pod.Jednou si na ni počkal,tak mu nastříkala pepřák do očí.Ona se tváří jako nejmilejší ženská,ale je falešná drbna a chce tomu baráku vládnout.Takže někdy jsem ráda,že tam toho dědu máme.Je jedinej,kdo jí dokáže něco říct
Jak mám mít ráda své sousedy nahoře, když: matka s dcerou se hádají tak, že bezdomovci při hádce o krabicové víno jsou slabým odvarem, do toho křičí malé dítě /to děti dělají/, ale matka reaguje řevem a kvikotem. Pořád štěkají dva malí psi, matka "vychovává" manžela a pak i s dcerou si cosi vysvětlují tak, že pořád něco - prý omylem - padá na zem. Ve dvě v noci mlátí pračka a v půl čtvrté vysává - podle zvuků následek nočního dohadování. Fakt je miluju. Už jsem se přistihla při myšlence, že jim do bytu vsunu po trubce od radiátoru hadičku s nějakým plynem. Takovým tím navždy
U nás jsou dobré vztahy pouze na našem patře. Ostatní sousedi jsou z předešlých let tolik rozhádaní, že není možné se s nimi domluvit. Holt se to stává když je v jednom domě spousta stárnoucích zahořklých a opuštěných žen.
anonymita není jen ve velkých městech
moje teta bydlí na vesnici kousek od Prahy, všichni tam mají paláce obehnané vysokými zdmi, zajíždějí a vyjíždějí jen auty vraty na dálková ovládání a vůbec netuší, kdo bydlí kolem nich 