Ahojte,
bydlím v paneláku, tudíž zahradu nemám, přesto jsem jeden čas pěstovala vynikající rajčata...
Moje babička, přestože měla u domu zahradu, sázela vždycky rajčata do igelitových pytlů, které měla na zahradě volně postavené. Když jsme se s manželem přestěhovali do nového bytu, tak jsem si na to vzpomněla, a protože rajčata můžu jíst na kila, řekla jsem si, že to také zkusím. Sazenice jsem dostala od manželova dědečka. Když mi je dával, tak se mi smál a tvrdil, že mi určitě nic nevyroste. Nenechala jsem se odradit, připravila tři pytle se zeminou, do každého píchla sazeničku a pak už jen zalívala a zaštipovala a těšila se, jak mi ta rajčátka pěkně rostou.

Po nějakém čase jsme jeli dědečka navštívit, hned se mě ptal, co rajčata. No, já se rozplývala a chlubila, že rostou pěkně, kvítků mají dost a že se těším na úrodu. Měla jsem ty keříky opravdu mega až do stropu a trochu mi vadilo, že ani prádlo na balkon pověsit nemůžu, protože by bylo zelené... No děda se zatvářil trochu kysele, a když jsme přišli na zahradu, věděli jsme proč. Jeho keříky byly malé, téměř holé a suché. Prý se letos rajským nedaří, že není sám, kdo je má taková, asi nějaká plíseň... A já se dmula pýchou, jaká jsem pěstitelka. Nevím, jestli to nebylo i trochu štěstí, ale mým rajčatům se plíseň vyhnula a úroda byla veliká.
A ta chuť! S rajskými z obchoďáku se to nedá vůbec srovnat.

Sepy
Milá Sepy,
skoro bych měla chuť napsat jedno pořekadlo o sedlákovi a velkých bramborách, ale to by nebylo zdvořilé. Ta úroda byla určitě odměnou za vaši péči. :-))) A jestlipak jste dala dědečkovi ochutnat?
Reklama