Chválím toho, kdo vymyslel dnešní téma o plyšácích. Před chvílí se mi ozvala dcera, co dělám, že nevidí můj příspěvek. Tak snad s odřenýma ušima to zvládnu.

Odmalička jsem měla nějakého plyšáčka a s narůstajícím věkem se mi moje medvědí rodinka rozrůstala na úctihodný počet 26 kusů. V pěti letech jsem na Vánoce dostala velkého plyšového medvěda. Panenka okamžitě ,,letěla" z kočárku a její místo obsadil obyčejný Méďa.

Nebyl tak obyčejný, byl kouzelný a já jsem si ho vylepšila, mluvila jsem za něho. Jezdil se mnou autobusem k babičce, ale i do školky, kde maminka byla ředitelkou.

To mi povolila jen jednou, peklila jsem. Doprovázel mě také první den do první třídy. Učil se, psal se mnou úkoly a také se mnou odmaturoval. O svatbě ani nemluvě. Radila jsem se s ním, když jsem byla v nesnázích a prožila jsem s ním mnoho pěkného.

Bydleli jsme na sídlišti a k babičce jsme jezdili autobusem. Jednou jsem si vybrečela cestování s Míšou k babičce. Do autobusu jsem se přímo vydrápala, koupila lístek za 30 haléřů a chtěla jsem si jít sednout, ale pan řidič mi povídá:
,,Slečno, a co Méďa? Je veliký, musíš za něho zaplatit také. A ještě něco, do autobusu zvířeta nesmí!"
Protože jsem měla necelých 6 let, byla jsem vyvedena z míry. Přece maminka by  věděla, že mi má dát peníze na lístek i pro Méďu. Se slzami v očích jsem hledala s medvědem v náručí pomoc.
,,Mami, za Míšu musíme také zaplatit?"
,,Ale ne, Věruško, pan Vymazal si dělá srandu."
Bohužel jsem této legraci nerozumněla. Další cesta byla zadarmo :-).

Méďa ,,žil" až do maminčiny smrti. Když jsme vyklízeli byt, manžel ho s radostí vyhodil do kontejneru, pro nové ani staré plyšáky nemá pochopení.

Před dvěma lety mi dcera koupila na narozeniny malou plyšovou klokanku. Jmenuje se Terezka. Je velice příjemná společnice. Je nenáročná, nepotřebuje stravu, chodit venčit... :-).

Krásné plyšové odpoledne a příjemný večer přeje
arjev s Terezkou

Děkujeme za krásné vyprávění a pozdravujeme Terezku :)! I od mé Míšy :).

redakce@zena-in.cz

Reklama