Vážené a milující Ženy-in!

Moje první láska s Petrem v patnácti letech mohla být mojí životní, kdyby mě po pěti letech vztahu nepozval na vltavské lodičky kousek od Národního divadla. Pádly kreslil život na vodě v nejkrásnějších barvách, zatímco krásný muž na břehu, který nám lodičky zapůjčil, měl ve všem jasno. Tu krásnou dívku chci mít.

Ta dívka jsem v jeho očích byla já. Když jsem vystupovala z lodiček, stál opodál. Zatímco Petr obstarával drobnosti kolem lodičky, přiběhla ke mně starší paní. Do ruky vložila lísteček s místem schůzky a zašeptala: „Slečno, tam ten pán si chce s vámi dát schůzku, moc se mu líbíte." I mně se líbil a to tajemství jsem si toho dne nechala čistě pro sebe.
Vztah s novým mužem mi dával nové rozměry, které jsem do té doby neznala. Jeho rodiče pracovali v cizině, nechali mu v Praze krásný byt, a posílali peníze. Přesto  musel být v té době „zaměstnaný", a tak pracoval v půjčovně lodiček. Neokouzlil mě ani byt, ani jeho rodičovské přijmy, z těch mi nedopřával, ale byl skvělý společník. Humorný, zábavný, takový Petr nebyl. S Petrem jsem se rozešla, neboť se bál vojny a chtěl se ještě před vojnou oženit a mít co nejdřív dítě, aby měl úlevy, a to já nechtěla.

Alkohol nebývá dobrým společníkem a do páru dvou lidí většinou nepatří.
Dělá třetího společníka, a jeden pak musí z kola ven. Po nějaké době mi došlo, že můj lodičkový přítel je dost závislý na alkoholu. Místo alkoholika jsem si raději zamluvila místo na jazykové škole. Kromě němčiny jsem si chtěla zlomit jazyk o nějaký orientální jazyk. Abeceda začíná na A, tak jsem zvolila arabštinu. Arabština mi po sedmi letech nezlomila jazyk, ale srdce. Od samého začátku jsem začala chodit se studentem z arabské země. Měli jsme společné bydlení, lože i talíře. Těch bylo hodně nových neboť padaly jako v italském manželství. Za vším byla prudká jižanská krev a opět alkohol. Několikrát jsem byla v arabské zemi a pobývala v jeho rodině. Měl skvělou rodinu, perfektního otce, jehož slovo bylo slovo chlapa, ale on byl černou skvrnou rodiny. Rozcházeli jsme se mnohokrát vzájemně. Definitivní tečku jsem udělala já a jeho alkohol.

Na krásné muže jsem měla v životě štěstí, ale všem k mojí smůle chutnaly destiláty víc než láska. Víc než všechny nenaplněné vztahy mě trýznilo prázdné místo v srdci po dítěti. Léta přibývala a já byla sama se vzpomínkami. Když jsem myslela, že je vše ztracené, bezmyšlenkovitě jsem přecházela po přechodu a najednou zasvištěly brzdy automobilu. Vyběhl řidič a začal na mě křičet. Kupodivu křestním jménem a velice mile: „Jsi to opravdu Ty? Vůbec jsi se nezměnila. Jsi krásná." Ohlédla jsem se na něj a zůstala jako opařená. Můj lodičkový přítel po šestnácti letech. On rozvedený, já svobodná. Znovu romantické večeře, telefony nebraly konce, nová rýsující se budoucnost a minulost jaksi opomenutá.
Dokonce jsme začali chystat i svatbu.
 
Možná bylo dobře, že přišel opilý. Pít nepřestal a objevila jsem i jeho novou šílenou vlastnost - žárlivost. Za jediné jsem mu vděčná. Ze vztahu jsem odešla se svým novým rozměrem, kterému jsem po devíti měsících čekání dala jméno. Dnes je mojí dceři půldruhého roku a já mohu říct, že nehledám, jsem šťastná. Náš tatínek o nás ví. Nepostaral se ani o výbavičku, neboť prý nestačily peníze. Zapít dceru s kolegy v práci uměl královsky. Často večer volá, chce si povídat, sejít se, dát vztah dohromady. Bude jiný, lepší, prý uvidím. Vztahu své dcery s tátou fandím. Každý má mít a znát svoje kořeny, odkud vzešel.

S mojí první láskou Petrem si občas zaSMSkujeme k svátkům. Je rozvedený, vychovává své již téměř dospělé děti a je vzorným otcem. Přijel se podívat i na moji dceru. Donesl jí pár pozorností do výbavičky a máme hodně společných vzpomínek.
Já do stejné řeky ale nevstoupím podruhé ani s jedním. I kdybych měla vyplout na lodičce bez toho, že bych si namočila střevíce. Už nikdy! Přesto si nemyslete, samotné ženské je vždycky těžko a touží být milována, nejen že může milovat. 

Maca.M.

Milá Maco. M.,
fandím vám a přeji, abyste jednou našla muže, který si vaši lásku zaslouží.