Když člověk vidí plačící dítě, je jeho reakce vždy stejná.

První reflex velí pochovat, utišit.

 

Situace se změní po narození dětí vlastních.

Malé děti pláčou neustále, a pokud je nikdo neutiší svou pozorností, intenzitu křiku zvyšují. Některé ženy radí, pochovat vždy, některé nechat plakat. Jak ale najít tu správnou míru a intervaly tišení, není pro novopečené maminky vůbec snadné.

 

Přečtěte si zpověď jedné ze čtenářek:

„Po narození dcery jsem byla přešťastná. Narodila se zcela zdravá, je to celý manžel a od prvního dne zvědavě pojukává po svém okolí. Už v porodnici jsem vše stíhala jen tak tak. Mé bezdětné kamarádky se mne vyptávaly, co vlastně tedy dělám. Nedalo se jim vysvětlit, že se neustále sprchuju, kojím, chovám, koupu a někdy dokonce spím.

Po příchodu domu se kolotoč teprve roztočil. Dcera byla a je nespavec, spí většinou přes den v kočárku, v noci se promění ve řvouna s hlasem, za který by se nemusel stydět kdejaký operní pěvec. Já z toho už skutečně šílím. Jsem strašně nevyspalá a hlavně zoufalá. Je pravdou, že teď ve svých třech měsících se na chvíli utiší po jídle, ale jinak vyžaduje neustálou pozornost. Je hrozně zvídavá, pořád musí vidět do okolí a stále velmi málo spí. Když se jí nevěnuju, začne příšerně řvát a vztekat se. Nemám čas na nic, ani na to umýt si hlavu, a jsem zoufalá…“

 

Někdy je každá rada drahá a zkušené ženy matky radí každá něco jiného. Je to jistě podle vlastních zkušeností s dětmi, vždyť je každé jiné.

 

Zeptali jsem se Mgr. Ireny Švábové z pedagogicko psychologické poradny v Praze 9:

 

Jak přistupovat ke stále brečícím dětem? Chovat, nebo nechovat?

 

"Každé dítě se samozřejmě liší svým řekněme temperamentem tak jako dospělý člověk. Některé děti jsou např. aktivnější či „vzrušivější“a ty pak většinou také vyžadují více pozornosti a péče rodičů než děti „klidnější“.  Je samozřejmě potřeba rozlišovat, zda pláč dítěte nesignalizuje např. nemoc. Zkušení pediatři však říkají, že maminky intuitivně poznají, že se jedná o jiný pláč dítěte a že není vše v pořádku. Dlouho trvající neutišitelný pláč je mamince podezřelý a kontaktuje lékaře.

 

A co dělat když takové miminko pláče?  Tady je opravdu každá rada drahá. Každé miminko je jiné, a proto se obávám, že žádná rada není univerzální. Na každého drobečka platí trochu něco jiného a záleží při tom také hodně na jeho věku a okolnostech, kdy pláče.

 

Zda chovat, nebo nechovat se říct úplně nedá. Důvody i takového obyčejného pláče mohou být různé. Myslím, že to každá maminka dobře zná. Podobá se pak totiž většinou detektivovi a přemýšlí, jestli nesnědla něco špatného a miminko nebolí bříško, jestli nemá hlad nebo mu není zima atp. Některá miminka pak svou nepohodu dávají najevo více a jiné zase méně.

 

Většinou platí, že pokud si dítě od malička zvykneme na to, že ho často chováme, pak náruč matky také víc vyžaduje. Pokud v něm navíc zafixujeme vazbu mezi pláčem a chováním se,  pak je úplně zřejmé, že častěji pláče. Radila bych proto novopečeným maminkám již od narození dítko těšit nejprve v postýlce, pokud jim to nervy umožní. Důležité při tom je, aby maminka byla  s dítětem v tělesném kontaktu a mluvila na něj. Ale to neznamená nechovat miminko vůbec!!! Někdy je takového drobečka, pokud pláče, naopak nutné pochovat, aby se uklidnil.

Nezbývá než kapitulovat a konstatovat, že neexistuje žádný univerzální návod, jak se ke svému plačícímu miminku chovat."

 

I dle psycholožky je každá rada drahá.
Ale nezoufejte, děti se stále více zabaví úměrně svému růstu. Začnou lézt, chodit, poslouchat a dívat se na pohádky. Trocha času pro vás bude stále delší... 

Reklama