Anička nedávno oslavila krásných šestnáct let. Pamatuji si, jak jsem si tak sama pro sebe právě při oslavě říkala, že jsme zdatně překonali období její puberty. Žádné toulání po nocích, žádné drogy, žádný alkohol.

 

Anička nebyla nikdy problémové dítě. Měla své mouchy, hlavně kolem třinácti let, ale to je myslím normální. Ve škole patřila k premiantům třídy a učitelé si ji nemohli vynachválit.
Když po základní škole nastoupila na gymnázium, měli jsme s manželem trošičku obavy, jak tuto změnu přijme.

Nechytne se nějaké party?

Půjde jí učivo stejně dobře jako na základní škole?

Dnes vím, že tyto obavy byly zbytečné. Anička se stále učila výborně a hned první měsíc si na nové škole našla několik kamarádek.

 

Takovou radost jsem měla! Můj vztah s Aničkou byl vždy víceméně kamarádský. Alespoň jsem se o to snažila. Pochopitelně byly chvíle, kdy jsem zasáhla s autoritou matky, ale většinou jsem se snažila různé problémy řešit v klidu a s vysvětlením, proč to nejde, či proč se mi to a ono nelíbí.

Na Aničku totiž vždy platil mírný a klidný způsob výchovy než křik, či dokonce výprask.

 

Bohužel, pak poznala chlapce o tři roky staršího, než je ona....

Nejprve se s Honzou jen kamarádili a mně i manželovi se hoch velice líbil. Byl slušný, milý a dokonce jsem poznala i jeho rodiče, se kterými jsme si velice dobře rozuměli.

 

Neměla jsem proto důvod Aničce vztah zakazovat, či mu dokonce bránit.

S manželem jsme jí stanovili jasná pravidla a řekli jsme jí, že pokud je bude dodržovat, nemáme nic proti tomu, aby se s Honzou stýkala.

 

Anička pravidla skutečně dodržela. Vždy řekla, kam jde, kdy přijde a nikdy se nestalo, aby ji večer po kině Honza k nám nedoprovodil. Navíc měla pokaždé u sebe zapnutý mobilní telefon, takže jsem jí v případě potřeby mohla i zavolat.

 

Ještě před pár dny jsme si s manželem pochvalovali, že se nám vyhnuly starosti ostatních rodičů. To jsme ovšem netušili, jaká rána nás čeká!

 

Před týdnem se Anička objevila u dveří s Honzou a řekla, že s námi chtějí mluvit. Zatrnulo mi. Tak nějak jsem vycítila, že se něco děje.

 

„Čekám děťátko....“ oznámila nám dcera u šálku čaje s naprostým klidem.

Myslela jsem, že si snad dělá legraci! Když mi však došlo, že se o žádnou legraci nejedná a že to, co řekla, je pravda, bylo mi na omdlení.

 

Pochopitelně první co mne napadlo, bylo, jak se to proboha mohlo stát?! S Aničkou jsem o sexu mluvila otevřeně. Pokaždé, když ji něco zajímalo, zeptala se a já jí popravdě odpověděla.

Dokonce když začala chodit s Honzou, měly jsme spolu vážné téma týkající se ochrany při sexu. A ona mne ujistila, že používají kondom! Tak jak je možné, že se teď dozvídám, že je má dcera v šestnácti těhotná?!

 

Strašně jsem plakala. Ani jsem neměla sílu se zlobit, jen jsem stále myslela na to, jak situaci vyřešit. Obvolala jsem lékaře a zjistila, co obnáší interrupce v tomto věku.

Když jsem řekla Aničce, co jsem od lékařů zjistila, jen se usmála a řekla: „Ale, mami, já to dítě chci. V žádném případě na interrupci nepůjdu.“

 

To byla pro mne další rána.

Jsem z toho úplně vedle. Nespím, nejím, mám pocuchané nervy.

Anička chce chodit do školy, co to jen půjde, a až se maličké narodí, zůstane s ním doma, a po čase se ke studiu vrátí.

 

Je jí ale přeci šestnáct!!! Co když si tímto rozhodnutím zkazí život?!

Honza mě ujistil, že Aničku miluje a že bude pro to maličké tím nejlepším tátou na světě. Ale proboha, co on ve svých letech může vědět?

Sice má práci a celkem dobře placenou, ale i tak! Copak může být šestnáctiletá matka zodpovědná stejně jako například ve třiceti?

 

Jsem zoufalá a nevím, zda se mám snažit dceru přemluvit k interrupci, či jí to dokonce přikázat a nebo akceptovat její rozhodnutí.

Manžel říká, že se tak rozhodla a že si myslí, abychom to akceptovali. Já si tím ale vůbec nejsem  jistá.

Honzovi rodiče jsou z toho stejně zoufalí jako já a i oni se snažili dětem říci, že nechat si to dítě je bláznovství.

Ani má dcera a ani Honza si však nedají říct. Honza už dokonce sehnal pronájem bytu!

 

Kdyby má dcera byla starší, budu šťastná a na miminko se budu hrozně těšit. Ale takhle opravdu nevím, co s tím, a jen se bojím, že si Anička zkazí život.

 

Stalo se některé z Vás něco podobného? Můžete mi prosím sdělit, jak jste situaci vyřešila? Předem moc děkuji za odpověď.