Zdravím všechny,

už jako předškolní dítko jsem pořád toužila mít doma nějakého chlupáče. Bohužel, mamka i babička měly z čehokoliv, co se vzdáleně podobá myšce, posvátnou hrůzu. A nic většího ani nepřicházelo v úvahu - v padesátimetrovém 2+1 nás bylo pět.
A tak jsem prosila, slibovala, žadonila - všechny snahy byly prostě k ničemu. Rodiče byli neoblomní.

Tehdy jsem často pobývala u babičky - měla starý rodinný dům na kraji města, skoro jako na vesnici.
Potloukala jsem se často po zahradě, hrála si v různých úkrytech, až jednou - uviděla jsem něco nádherného.
Dvě očička jako korálky, hedvábná ouška, ocásek - asi by se mnou hodně lidí nesouhlasilo, ale mně se ten tvoreček náramně líbil. Ne, nebyl to křečík, ani myška - byl to obrovský POTKAN! Asi byl nějak nemocný, protože se nechal úplně v klidu vzít do ruky. Schovala jsem ho do kyblíčku a kyblíček do ložnice. Ložnice byla jediná místnost, kam babička ve dne nešla. A mně bylo jasné, že pokud babička můj poklad objeví, že o něj přijdu.

No, prasklo to za pár hodin. Těch několik pár hodin jsem donášela svému chlupatému kamarádovi chlebíček, travičku, různé ovoce... Zkrátka jsem ho zahrnovala až dojemnou péčí. Samozřejmě jsem ho taky pusinkovala a chovala, jako by to bylo dítě :-).

Když to prasklo, tak babička vypadala, že to bude její smrt. Každá malá myška jí přivodila div ne infarkt a teď tohle! A ještě ke všemu v ložnici! Na její nadávky a projevy hnusu vůči mému chlupáčkovi jsem odpovídala: "Pořád jsem chtěla křečka, vy jste mi ho nechtěli koupit, tak jsem si ho sehnala sama."

Musel přijet strýc, který mého miláčka usmrtil lopatou. Jak jsem tu vraždu obrečela!

Po tomto "traumatickém" zážitku jsem na svou touhu po křečcích na několik let radši zapomněla. Ale jak jsem se osamostatnila, hned jsem si pořídila různá zvířátka. Odchovala jsem postupně čtyři křečíky (jeden ještě žije, ale už je starý) a před třemi dny přibyl v naší domácnosti zakrslý králíček - beránek.  Byla to neplánovaná láska na první pohled ve zverimexu, kam jsme původně šli pro něco úplně jiného:-). Je to ještě miminko (cca 6 týdnů), trochu se bojí, ale je to zlatíčko. Nekousne, ani kdyby měl strachy umřít.

Ta moje stará příhoda s potkanem mi vždycky vykouzlí úsměv na rtech, jaká jsem byla "chovatelka". Zároveň mě ale mrazí - vždyť jsem od něho mohla chytit nějakou nechutnou infekci! Zároveň obdivuju babičku i ostatní - být tehdy na jejich místě - nezabili byste mě?

Zdravím všechny ženy-in i jejich zvířecí miláčky!

Ivanka007

Milá Ivanko,

je pravda, že potkani odchycení venku jsou opravdu nebezpeční mazlíčci. Na druhou stranu si myslím, že klepnout ho lopatou - a přímo před malým dítětem - je zbytečně brutální.

Ale vyrovnala jste se s tím dobře, to je vidět :-).

redakce@zena-in.cz

Reklama