Matylda pocházela ze starého urozeného rodu. Narodila se kolem roku 1046 jako dcera markraběte Bonifáce Toskánského, který vlastnil i rozsáhlá území v Lombardii a byl vazalem císaře Svaté říše římské Jindřicha III. I matka Beatrix Lotrinská se pyšnila prvotřídním rodokmenem - patřila dokonce k potomkům Karla Velikého. Od malé Matyldy se toho jako od třetího a nejmladšího dítěte, a navíc ještě dcery, příliš neočekávalo. Jenže osud vše zařídil jinak. Její otec byl zavražděn na lovu, když bylo Matyldě šest let, a podle nejpravděpodobnější teorie stál za vraždou samotný římskoněmecký císař.

Vlády se po boku své matky regentky, která se znovu vdala, tedy ujal Matyldin starší bratr Frederik, a když následujícího roku umírá Matyldina starší sestra, posouvá se Matylda na druhé místo v nástupnictví. A pak za záhadných okolností umírá i Matyldin bratr Frederik. Nějak příliš mnoho úmrtí v krátkém čase! Zbývá tedy Markéta jako poslední právoplatná dědička rodu.

Matyldě se dostalo na tu dobu skvělého vzdělání. Uměla latinsky, italsky, německy a francouzsky. Kromě ženských dovedností bravurně ovládala jízdu na koni a stejně dobře se uměla ohánět mečem i kopím. Vzdělávala se i v taktice a strategii, jako by věděla, že to bude brzy potřebovat!

Bylo to totiž dlouhé a neklidné období tzv. boje o investituru. To byl spor mezi církevní a světskou mocí, konkrétně papežem a císařem Svaté říše římské o vliv na jmenování církevních hodnostářů a nejen to. To se promítalo do politické situace v Evropě. Matylda stála vždy na straně papeže.

Navzdory svým přednostem Matylda byla „pouze“ žena. Její povinností tedy bylo vdát se a vládnout spolu s manželem. Už brzy po narození jí byl vybrán ženich – Gottfried Hrbatý, shodou okolností syn druhého manžela její matky.  Podle samotného jména je jasné, že o žádného krasavce nešlo. Vztah těch dvou měl k idyle daleko, a to nejen díky fyzickému handicapu manžela. Podle některých pramenů se v tomto manželství narodilo dítě, které zemřelo brzy po porodu. Podle jiných, kterých byla většina, prý zůstalo manželství dokonce nenaplněno a skončilo rozchodem. S tím se Gottfried nemínil smířit a do sporu s Matyldou, kterou chtěl získat zpět, zatáhl dokonce papeže.

Území ovládané Matyldou Toskánskou

Matylda však zůstala neoblomná. Papež, který byl jejím přítelem, stejně nic nezmohl. Výsledkem bylo nepřátelství Gottfrieda k papeži. To skončilo, když byl v roce 1076 Gottfried zavražděn. Dodnes není jasné, kdo stál za jeho vraždou. Podezřívána byla dokonce Matylda, ale jak se ukázalo, Gottfried měl mnohem víc nepřátel než pouze bývalou manželku. Brzy poté zemřela i Matyldina matka, a tak se Matyldino panství v severní Itálii ještě dále rozrostlo, stejně rostl i její vliv.

Tehdy se naplno rozhořel boj císaře Jindřicha IV. s papežem, který se snažila Matylda urovnat na svém hradě Canossa. Načas se jí to dokonce povedlo.
Když čelila další hrozbě vpádu císařských vojsk na své území, rozhodla se situaci řešit diplomaticky. Potřebovala získat spojence. Na prahu čtyřicítky se znovu provdala. Tehdy si vybrala teprve přibližně patnáctiletého bavorského vévodu Welfa. Svatba to byla velkolepá a prý předčila všechny středověké slavnosti do té doby. Jen posvatební oslavy trvaly dalších 120 dní!

O lásku tu pochopitelně nešlo, přesto Matylda očekávala plnění manželských povinností a snad si sňatkem chtěla zajistit nástupce. Marně. Nejspíš by sama kvůli svému vysokému věku již nebyla schopná otěhotnět, ale povídalo se, že ani v tomto manželství k ničemu nedošlo a že Matylda zůstala do smrti pannou. Zmiňuje se o tom dokonce i Kosmova kronika. Pravděpodobným důvodem rozvodu, k němuž nakonec došlo, mohla být také skutečnost, že Welf přešel do císařského tábora.

Socha Matyldy Toskánské od Berniniho ve Vatikánu

Matylda prakticky vždy stála na straně papežů proti římskoněmeckým císařům. Ti toužili po jejím severoitalském území. Ačkoli v bojích s nimi často vítězila, utrpěla i několik porážek. Nakonec došlo v roce 1111 po více než dvaceti letech bojů ke smíru.

O čtyři roky později pak Matylda zemřela na nemoc králů – dnu… Nejdříve byla pochována v klášteře v San Benedetto. V 17. století byly její ostatky na příkaz papeže, který i po tolika stoletích ocenil její loajalitu, převezeny do Říma, kde krátce spočinula na Andělském hradě. Od roku 1645 pak definitivně odpočívá přímo v Bazilice svatého Petra ve Vatikánu. Je jednou ze šesti žen, které se dostalo té pocty…

Foto: Wikipedie

Na našem webu jste mohli také přečíst:

Reklama