Každý rok ve stejnou dobu se na ulicích objevují studenti v převlecích a vybírají v rámci tzv. posledního zvonění od kolemjdoucích peníze na maturitní večírek. Právě ten je neoficiálním završením středoškolského studia. Tím oficiálním je maturita, zkouška (z) dospělosti, která pochází z latiny – maturitas – a vyjadřuje zralost.

maturitaPokud máte v rodině nebo ve svém okolí „dítko“ odpovídajícího věku, jistě jste si, dámy, také zavzpomínaly na tu svou maturitu. Historky z ní bývají po letech tím zábavnější, čím větší stres při nich člověk prožíval. Inu, vše je relativní.

Už jsme prý dospělí míň či víc

Zítřek nás rozdělí co teď říct

Něco je blízké něco pryč

Ke školním skříňkám vraťme klíč

... Zpíval Ladislav Štaidl v seriálu Zkoušky z dospělosti (Jiří Adamec, 1979) text, který mistrovsky sepsal a atmosféru maturit v několika řádcích dokonale vystihl Zdeněk Borovec.

A my si dnes také trochu zavzpomínáme na ten čas, kdy jsme symbolicky přecházeli do dospělosti:

Žofie (36 let)

Příběh mojí maminky mě dojímá i po letech. A pokaždé, když vidím na ulicích našeho města tabla, zase si na něj vzpomenu.

Na střední škole měla moje mamka první velkou známost. Velmi toho hocha milovala. Její rodiče z něj nebyli nadšení, protože se báli, že dcera nedokončí studia. Mládenec jim zkrátka nepadl svými názory do oka, ale vykládejte to zamilované holce, že? Psala mu každý den na vojnu a k tomu vzorně studovala. Setkávali se málo, ale už se viděla, že po maturitě, kdy se i její milý vrátí shodou okolností do civilu, budou se brát.

  • Odmaturovala s vyznamenáním a běžela se rychle podívat do schránky.

Měla totiž trochu strach o svého miláčka, protože už týden nedostala žádný dopis. Byl tam! Radostně ho otevřela a udělalo se jí špatně. Její chlapec jí totiž napsal, že se s ní rozchází a bude si brát děvče ze svého města, s kterým čeká dítě!

Maminka se z toho nemohla vzpamatovat. Od babičky vím, že dokonce několik dní ležela a bylo těžké jí vrátit chuť do života. Proč to tady vykládám? Protože když si obálku od dopisu prohlédli pořádně, bylo na něm několik razítek různých měst, jak bloudil po naší zemi, aby dorazil se zpožděním několika dní k mámě.

Nějaký anděl strážný to snad zařídil, aby maminka tuto zprávu, která ji tak ranila, dostala už po maturitě. „Asi bych tehdy tu zkoušku neudělala,“ prozradila mi mamka po letech, kdy jsem sama maturovala.

Simona (32 let)

Nechci otázku číslo deset, nechci otázku číslo deset, opakovala jsem si celý svatý týden, protože tohle téma mi zkrátka nebylo souzeno pochopit. I když jsem se to učila a matika mi nijak nevadila, přes tohle prostě nejel vlak. Věděla jsem, že nic nevím…

Dokonce jsem ji šla zkonzultovat i s profesorem, ale ani pak jsem nebyla schopna příklady tohoto typu vypočítat.

Co vám budu povídat. Samozřejmě jsem si vytáhla otázku číslo deset. Měla jsem štěstí, že profesor byl pohodář, možná jsem si u něj udělala i oko, že jsem se ho dopředu na to téma ptala, a s jeho nenápadnou pomocí jsem příklad před komisí nakonec vypočítala.

  • Byla to však horké chvilky...

Pamatuji si jen, že když jsem na celou místnost zahlásila číslo, které jsem si vytáhla, tak to přihlížejícími studenty zašumělo, protože všichni věděli, jak právě tuhle otázku nechci.

Mé nejlepší kamarádce se dokonce podlomila kolena a zalomila rukama. Právě jsem se na ni totiž ohlédla a zachytila ten její pohyb.

A to je vlastně jediné, co mi z té zkoušky zůstalo v hlavě. A vždycky si na třídních srazech znova předvádíme to její zbědované gesto a smějeme se jako blázni…

Přečtěte si také:

TÉMATA:
PŘÍBĚHY