Každý rok ve stejnou dobu se na ulicích objevují studenti v převlecích a vybírají v rámci tzv. posledního zvonění od kolemjdoucích peníze na maturitní večírek. Právě ten je neoficiálním završením středoškolského studia. Tím oficiálním je maturita, zkouška (z) dospělosti, která pochází z latiny – maturitas – a vyjadřuje zralost.
Už jsme prý dospělí míň či víc
Zítřek nás rozdělí co teď říct
Něco je blízké něco pryč
Ke školním skříňkám vraťme klíč
... Zpíval Ladislav Štaidl v seriálu Zkoušky z dospělosti (Jiří Adamec, 1979) text, který mistrovsky sepsal a atmosféru maturit v několika řádcích dokonale vystihl Zdeněk Borovec.
A my si dnes také trochu zavzpomínáme na ten čas, kdy jsme symbolicky přecházeli do dospělosti:
Žofie (36 let)
Příběh mojí maminky mě dojímá i po letech. A pokaždé, když vidím na ulicích našeho města tabla, zase si na něj vzpomenu.
Na střední škole měla moje mamka první velkou známost. Velmi toho hocha milovala. Její rodiče z něj nebyli nadšení, protože se báli, že dcera nedokončí studia. Mládenec jim zkrátka nepadl svými názory do oka, ale vykládejte to zamilované holce, že? Psala mu každý den na vojnu a k tomu vzorně studovala. Setkávali se málo, ale už se viděla, že po maturitě, kdy se i její milý vrátí shodou okolností do civilu, budou se brát.
- Odmaturovala s vyznamenáním a běžela se rychle podívat do schránky.
Měla totiž trochu strach o svého miláčka, protože už týden nedostala žádný dopis. Byl tam! Radostně ho otevřela a udělalo se jí špatně. Její chlapec jí totiž napsal, že se s ní rozchází a bude si brát děvče ze svého města, s kterým čeká dítě!
Maminka se z toho nemohla vzpamatovat. Od babičky vím, že dokonce několik dní ležela a bylo těžké jí vrátit chuť do života. Proč to tady vykládám? Protože když si obálku od dopisu prohlédli pořádně, bylo na něm několik razítek různých měst, jak bloudil po naší zemi, aby dorazil se zpožděním několika dní k mámě.
Nějaký anděl strážný to snad zařídil, aby maminka tuto zprávu, která ji tak ranila, dostala už po maturitě. „Asi bych tehdy tu zkoušku neudělala,“ prozradila mi mamka po letech, kdy jsem sama maturovala.
Simona (32 let)
Nechci otázku číslo deset, nechci otázku číslo deset, opakovala jsem si celý svatý týden, protože tohle téma mi zkrátka nebylo souzeno pochopit. I když jsem se to učila a matika mi nijak nevadila, přes tohle prostě nejel vlak. Věděla jsem, že nic nevím…
Dokonce jsem ji šla zkonzultovat i s profesorem, ale ani pak jsem nebyla schopna příklady tohoto typu vypočítat.
Co vám budu povídat. Samozřejmě jsem si vytáhla otázku číslo deset. Měla jsem štěstí, že profesor byl pohodář, možná jsem si u něj udělala i oko, že jsem se ho dopředu na to téma ptala, a s jeho nenápadnou pomocí jsem příklad před komisí nakonec vypočítala.
- Byla to však horké chvilky...
Pamatuji si jen, že když jsem na celou místnost zahlásila číslo, které jsem si vytáhla, tak to přihlížejícími studenty zašumělo, protože všichni věděli, jak právě tuhle otázku nechci.
Mé nejlepší kamarádce se dokonce podlomila kolena a zalomila rukama. Právě jsem se na ni totiž ohlédla a zachytila ten její pohyb.
A to je vlastně jediné, co mi z té zkoušky zůstalo v hlavě. A vždycky si na třídních srazech znova předvádíme to její zbědované gesto a smějeme se jako blázni…
Nový komentář
Komentáře
Jé, také jsem si při čtení tohoto článku pěkně zavzpomínala na svůj maturitní ples. To byly časy... :-) Obecně na toto období velmi ráda vzpomínám. Nedávno jsem dokonce doma našla naše maturitní noviny. To bylo vzpomínek. :-)
Někdy si vzpomenu. Ale nezahrnuju těmi historkami okolí, protože to nikoho nezajímá, stejně jako nezajímají moc jejich historky ze školy (kolikrát ukončené už třeba dvacet let) mě. Většinou totiž vtipné nebo zajímavé přijdou jen člověku, který tu situaci prožíval. Takové jsem kdysi zažila jedno rande - první a poslední. Hoch mě okouzloval historkami ze střední, kterou vyšel už před drahně lety, ty lidi jsem neznala, story mě nezajímaly, ale nějak neměl co jiného nabídnout než tyhle zkazky...
Něco jiného je si o tom cíleně přečíst, navíc, když na to mám náladu, to zas není nic proti článku ani příspěvkům diskutujících!
chanahd — #20Taky Střední ekonomická, že jo
Dneska už vzpo ínám na maturitu s úsměvem. Jinak to byl ale perný den.
Písemnou maturitu jsem měla z ČJ a účetnictví.
A ústní byla pak z ČJ, NJ, EKO a účetnictví.
Na mé dvě maturity si vzpomínám, jakoby to bylo včera. Maturovala jsem z češtiny, ruštiny, matematiky a volitelného dějepisu. Český jazyk proběhl v pohodě. Otázka : "Postavení ženy spisovatelky"...a nějaká gramatika, v ruštině Puškin, v dějepise Velká vlastenecká válka a Jan Hus. A pak to přišlo. Matematika. Užití trigonometrie v praxi a kuželosečky. To byl výkon.
Když jsem u tabule přesvědčovala profesorku, že 9x4 =34, zbystřila i vedoucí komise, kdože je to u tabule.
Ale dopadlo to dobře. Navzdory mé neoblíbené matematice jsem odmaturovala i ze zmíněného účetnictví a "výpočetní techniky." A paradoxem je, že se čísly živím dodnes.
risina — #14šmarjá, doufám, že se tím nechce živit. Je vidět, že má stejný odpor k předmětu jako jsem měla já.
Holka si tu desítku přivolala. Já přišla, nevybírala, prostě jsem sáhla a měla tak štěstí na dobré otázky. To jsem praktikovala i u dvojech státnic. Je fakt, že při maturitě z matematiky mi přišla má skvělá učitelka zadat příklady a pamatuju si dodnes: Z trojky vypočítáš příklad druhý - trojku ne, to jsou logaritmy - tak ne, tak ze čtyřky... :-D
na maturitu vzpomínám tak nějak bez emocí,maturovala jsem z češtiny, ruštiny, to byla pohoda, pak matika, trochu strašák pro mě a nakonec chemie,to byl volitelný předmět
Na nástavbě jsme měli jenom 2 předměty (plus praktické), ale zato stály za to. Kolegyně, která šla poslední, si na chodbě klekla na kolena a žebrala, jen ať si vytáhnu z gyn-por 30. Doslova tvrdila:"Tobě to neublíží a mně to zachrání", byla příšerně nervózní, protože šla poslední a pořád tam ta zakletá (nejhorší) 30 zbývala. Já šla před ní a taky že jo, jasně - 30. Já šla pak ke stolu a ona na potítko, zahrozila jsem na ni pěstí a ona nechápavě zůstala stát- já v klidu usedla a řekla jsem :"otázka č 30...zbytek zanikl v hysterickém smíchu oné kolegyně. Sice se potom omluvila, ale celý rok, co jsme spolu strávily na jednom pracovišti, si mne předcházela s tím, že nebýt mne....já si o tom myslím svoje, ale kdykoli si na ni vzpomenu, vždy se mi vybaví, jak klečela na té chodbě. No, už je to 30 let
gerda — #11 Moje dcera loni dostala čtyři jedničky a jednu trojku - z účetnictví. Řekla jsem jí souctině - "taky mohli zamhouřit oči a dát ti dvojku, abys měla vyznamenání"; a ona na to - "oni jeprávě zanhouřili odpovídala jsem na slabou čtyřku."
Pentlička — #12O to cennější vítězství to bylo.
gerda — #11 Já jsem měla štěstí na gymplu na kantory, akorát chemikářka byla hnusná, ale ta byla hnusná na všecky. Zato na VŠ jsem si nepadla do oka s jednou profesorkou, nějaký atavismus, nic jsme si neudělaly, jsem jsme si byly nesympatické. A samozřejmě, že jsem ji vyfasovala u státnic. Naštěstí jsem její předmět uměla, tak jsem státnice udělala napoprvé, ale když jsem si přečetla, že je v mojí komisi, tak mě málem omývali.
Rikina — #9Já si takhle nepadla do oka s profesorem účetnictví. Jeho hodiny byly 120 minut nepřetržité suché nudy. Taky jsem podle toho dopadla - písemka na 4, ústní za 2 a nakonec se mi pan profesor omluvil za to, že mi pokazil vysvědčení. Nechtěl věřit, že to jsem já, koho slyší odpovídat v jiných předmětech. No, stejně jsem se tím neživila, větší otrava, než účetnictví, pro mě není....no, možná ještě tak katalogizace
Vzpomínám ráda. Maturovala jsem z ruštiny, slovenštiny, chemie a matematiky. Jelikož jsem byla matematický ignorant, integrály a derivace mi nic neříkaly, naučila jsem se všechny otázky, i s příklady zpaměti. Pan profesor tedy čubrnil, jak válím před komisí. Bylo to za 2, jazyky také za 2, jen ta chemie... měla jsem sice MPSP, ale jelikož mi skoro všechen čas na učení spolkla matika, jen jsem tápala. Takže byla za 3.
Vynahradila jsem si to po 38 letech, když jsem u státnic dostala samé jednušky.....
Většinu si nepamatuju, ani témata písemných prací, ani co jsme dělali jako praktické zkoušky - analýzu něčeho v laboratoři, ale čeho, to už dávno nevím, a ústní zkoušky byl trapas, protože z odborného předmětu si paní profesorka usmyslela, že někdo proletět musí, tak to budu já, neb jsme si jaksi lidsky celé čtyři roky nepadly navzájem do oka. Nepamatuju si to věcně, jenom mi zůstal ten pocit napřed údivu, překvapení, nepochopení, pak vzteku, křivdy, a nakonec poznání a zoufalství, jelikož umřel jeden ideál (to se mi pak stalo v životě ještě mockrát, ale člověk si časem zvykne a okorá, kdežto v těch 19 letech jsem si to moc brala). Nicméně maturitu jsem teda nakonec měla za tři jedničky a jednu čtyřku, protože maturitní komise taky pochopila, co se děje, a tak jsem prolezla. Což paní profesorku tak namíchlo, že mi potom došla říct na chodbu, že kdyby to bylo jen na ní, tak na téhle škole neudělám maturitu nikdy. A nikdy jsem se už nedozvěděla, čím přesně jsem si ji tolik znepřátelila. Inu, lidé jsou holt různé.
Druhou maturitu jsem si dělala až po třicítce, a to bylo snadné, to už byla jen odbornost, žádná čeština a ruština a podobně, no a tam jsme ty zkoušky udělali všichni z ročníku, a byl veliký mejdan a oslava.
Od páté třídy jsem bojovala s ruštinou. Výslovnost, pravopis, slovní zásoba - všechno špatně. V sedmnácti letech jsem maturovala na strojní průmyslovce. Ruštinářka byla fajn, měla mě ráda a když viděla mou otázku, začaly jsem se obě smát. Téma znělo: "Ruská, sovětská a česká vážná hudba". Učitelka věděla, že od mala chodím do houslí. Patnáct minut jsem v kulometném tempu vyjmenovávala autory oper, symfonií a jejich díla. Předseda komise si ani nestihl uvědomit, že prakticky mluvím jen česky :-) Bylo vymalováno. Za jedna.
Na maturitu si vzpomínám velmi ráda. Maturovala jsem akorát na své 19. narozeniny a získala samé jedničky bez nějaké větší námahy. Byl to moc krásný a úspěšný den! Jediné, co mi kalilo radost, bylo to, že končí nádherné 4 roky mého středoškolského studia, to jsem obrečela. A opravdu to byly 4 nejkrásnější roky mého života. Vzpomínám na ně strašně ráda.
Nikdy asi nezapomenu na maturitu z matematiky, když mi matikář šeptnul: "Je tam jen 1 těžkej integrál." Vytáhla jsem si č. 23. "To je on, neboj se."
Jak tedy pan profesor jel, to byl přímo koncert.
A k tomu se váže další vzpomínka. S odstupem několika let, si přišel něco ke mně do práce vyřizovat. Říkám:
"Pane profesore, vydržte, musím to sečíst."
A on na to: "Tobě to zrovna moc nevěřím, ale dneska jsi úřad, tak ti to budu muset dát."
A z češtiny? Říkám číslo a paní profesorka si povzdechla: "Proč právě ty si musíš vytáhnout tu nejlehčí otázku."
Když jsem se loni dívala na písemku z matematiky na netu, tak bych odmaturovakla i po letech s prstem v nose, ale z češtiny
...
běžně nevzpomínám - dnes se mi něco vybavuje -bylo to náročné - duben písemky - květen praktické - červen ústní
Nijak zvlášť nevzpomínám, prostě odfajfknutá povinnost se zádrheli a přesto výborným výsledkem. Akorát toho Turgeněva jsem nečetla ani česky a musela jsem vyprávět obsah. V ruštině. Ukecala jsem to na dvojku