Stalo se to loni v září. Její otec se chystal do práce, ale najednou upadl a začal říkat nesmysly. Přivolaná sanitka ho do nemocnice odvezla za pět minut dvanáct. Šlo o mozkovou mrtvici. Zůstal naživu, ale s trvalými následky. Nedokáže se hýbat, má výpadky paměti a znovu se učí mluvit. Pro Evu to byla velká rána. Do té doby si pochvalovala, jak je fajn mít tak mladé rodiče. Otci bylo nedávno devětapadesát, matka je ještě o rok mladší. A teď tohle. Hned se nabídla, že s péčí o invalidního otce matce pomůže, jak jen to půjde, přestože má sama nad hlavu práce se svými malými dětmi. Ani ve snu ji ale nenapadlo, že se bude muset zapojit mnohem víc, než plánovala.
„O tátu se po návratu z nemocnice starala máma, ale vydržela to jen do konce loňského roku. Po Vánocích mi oznámila, že se v lednu stěhuje na druhý konec republiky, do domu po svých rodičích. Ale ne s tátou, sama! Opouští ho, protože se cítí ještě příliš mladá na to, aby se starala o nemohoucího člověka s nedobrou prognózou a byla uvázaná doma jako pes u boudy,“ vypráví Eva, která zůstala v šoku. Tohle nečekala, myslela si, že rodiče spolu zůstanou navždy. Vždyť jim to tak klapalo!
„Neřekla bych do mámy, že s tátou je jen v dobrém, ale když přijde to zlé, tak se na něj vykašle! Přijde mi to od ní strašně sobecké a hnusné. Chudák táta! Vůbec ji nezajímá, co s ním bude. Klidně by ho dala do nějakého ústavu! To já nemůžu dopustit, tak se o něj starám sama. Přestěhovali jsme ho s manželem k nám. Je to ale těžší, než jsem si dokázala představit,“ popisuje Eva, která teď vůbec nic nestíhá. Pendluje mezi otcem, dětmi, nemocnicí a rehabilitacemi. Na domácnost jí zbývá čas až večer, na manžela pak jen sporadicky.
„Nevím, jak dlouho to vydrží. Zatím je víc než tolerantní, snaží se mi pomáhat, ale za rok, dva? Tohle je běh na dlouhou trať. I když mi občas pomáhají pečovatelky, jsem z toho fest vyšťavená. I dětem se věnuji méně, než bych chtěla,“ přiznává Eva s tím, že den za dnem je víc a víc rozzlobená na svou matku.
„Jak to mohla tátovi, potažmo i mně udělat? Neřekla bych do ní, jak moc dokáže být sobecká. Je to její manžel! Tohle se nedělá! Nikomu nic zlého nepřeju, ale jsem zvědavá, kdo se postará o ni, až bude jednou nemohoucí. Já to tedy rozhodně nebudu, ona se na mě teď taky vykašlala,“ dodává Eva.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Samozřejmě každý odsoudí opuštění nemohoucího člověka. Ale co od toho září, to se maminka starala sama, chodila do práce ( asi těžko ) a dělala sama všechno v domácnosti? V 58 taky už nebudete plní síly. Příspěvek na péči je sice fajn, ale trvá, než vám ho vůbec přiznají a jaký stupeň, nemocenská a ošetřovné obvykle nedosáhnou výše platu. A myslíte, že pečovatelku nafasujete automaticky při odchodu z nemocnice? O lidi, kteří se někoho celodenně starají se taky nikdo moc nezajímá, máš příspěvek, starej se. Paní je mi líto, vidět nemohoucí rodiče musí být těžké.
Z vlastní zkušenosti: s tatínkem je potřeba pracovat a dostat ho do nejlepší možné formy. K tomu máme spoustu možností a to placená či státní péče nejrůznějších charakterů či dokonce charity či nadace pomáhající zlepšit kvalitu života oběma stranám. No maminka už možná byla z péče vyhořelá, ono je krásné být charakterní,ale nikdo nemá zázračné schopnosti. Tatínek má nejspíš nárok na invalidní důchod třetího stupně a nejvyšší možný příspěvek na péči, tím se dá pokrýt některé náklady plus není ostuda požádat o pomoc charitativní organizace či využít pomoci nadace. Hlavně, když budou všichni v pohodě tak i tatínek se může velmi výrazně zlepšit:)
Fakt děsná situace, já bych to nezvládala. Netajím se tím, že nemám nikdy v úmyslu nastěhovat si rodiče nebo tchány do domu. Nikdy, bez ohledu na situaci nebo jejich stav. Budu cokoliv platit, potřebnou péči, budu za nimi jezdit, ale v žádném případě nebudou u mne doma. Protože se nechci ani zhroutit, ani rozvést. Paní bych silně radila, ať popřemýšlí, jestli by tatínkovi dokázali dát péči někde externě. A povedenou matku zkásnout, to jsou totiž ty výhody a povinnosti manželství. Od manžela nemůže jen tak zdrhnout. Takže by tu péči měla snad platit, ne?
Ať už je příběh skutečný nebo ne, paní je mi strašně líto. Ale také jí velice fandím. To, že se o tatínka stará, je dobré nejenom pro něj, ale i děti vidí, já by se k sobě lidé měli chovat. Každopádně paní se musí také starat trochu o sebe, protože když padne ona, tak padne úplně všechno. Hodně záleží na tom, jak se k tomu postaví její manžel a jak dlouho to vydrží. Rodiče spolu jistě někde žili, než se maminka přestěhovala na druhý konec republiky. Takže je tam k dispozici nemovitost, kterou by mohli pronajmout a ze získaných peněz trochu ulevit rodině, ať už zaplatit lepší péči tatínkovi, nebo si paní může o to zkrátit úvazek v práci, aby ten nápor nebyl tak velký. K tomu by maminka možná svolit mohla ne?
Nebo si může domluvit pečovatelskou službu, určitě pobírá Příspěvek na péči. Takto by péči o otce lépe zvládala.
Co očekáváte od toho, že svůj hněv na matku zveřejníte? Nikdo ji nepřinutí, aby se začala chovat jinak. Nevím, jak na tom váš otec je, ale pokud péči o něj nezvládáte, budete ho muset umístit do zařízení s celodenní péčí.