Děti občas šlápnou vedle, a proto jsou tu rodiče, kteří by je měli podržet. Ivona (21) dodnes zazlívá své matce, že ji namísto pomocné ruky podala v osmnácti letech kufry.
„Moje matka mě vychovávala sama, otce jsem nikdy nepoznala. Hrozně se snažila, abych to někam dotáhla a šla studovat vysokou školu. Takže chápu, že když jsem za ní pár měsíců před osmnáctinami přišla s tím, že čekám miminko, musel to pro ni být šok. Jenže to, jak se zachovala, bych ani v nejmenším nečekala. Nenašla v sobě ani trochu pochopení, byť ona řešila před osmnácti lety podobnou situaci. Také jí nebylo ani dvacet, když mě čekala. A ani ona za sebou neměla pomocnou mužskou ruku, na mou výchovu zůstala sama,“ vypráví Ivona, kterou její matka postavila před hotovou věc. Půjde na potrat, dostuduje gymnázium a podá si přihlášku na vysokou.
„Asi nemusím nikomu vykládat, že to nebylo snadné. A ještě hůř bylo po porodu. Dostal mě fakt, že jsem na všechno sama, a musel mi pomoci psycholog. O to silnější jsem ale teď. Vím, že už bych zvládla cokoli. Pavlíkovi brzy budou tři roky a já absolutně nelituji, že jsem se ho tehdy nevzdala. Žili bychom si v klidu, nebýt nedávného setkání s mou matkou. Bylo první od toho vyhazovu z domova,“ svěřuje se Ivona, která ji potkala úplnou náhodou v tramvaji.
„Rozbrečela se a chtěla mě obejmout, ale já couvla. Její omluvy a prosby za odpuštění jsem neposlouchala a dělala, že ji neznám. Poslední kapkou bylo, když začala hladit Pavlíka po vlasech. Popadla jsem ho a vystoupila na první zastávce. Co si o sobě myslí? Vykopne mě a teď čeká, že ji padnu kolem krku? A co by vykládala svému vnoučkovi? Že ho nazývala bastardem a chtělo ho nechat zabít? Ne, tehdy pro mě skončila! A i když mi každý radí, ať to překousnu a odpustím jí, abych měla zase mámu a Pavlík babičku, nemám to v plánu. Ani omylem!“ je rozhodnutá Ivona.
Zdroj fotografií: www.shutterstock.com
Čtěte také:
- „Je hrozné, když vás vlastní dítě nenávidí,“ trápí se Pavel
- „Stydím se za své rodiče, můj přítel k nim nesmí,“ svěřuje se Lenka
Nový komentář
Komentáře
No, sice na jednu rozumím těm radám o odpuštění, že mámu máme jen jednu, ale zažila jsem i opačně případy, když matka zanevřela na dceru a nepromluvila s ní od jejích 22 let. A to byla samá slova podpory, že dcera je mrcha - Tak kde je spravedlnost? Ta paní měla taky dceru jen jednu....
Takže si opravdu myslím, že pokud slečna mámě odpustit nechce, je to její rozhodnutí. Buď toho bude jednou litovat, nebo nebude, v každém případě slečna rizika zná, ví, že matku má jen jednu a přesto se tak rozhodla. Vyhodit těhotnou dceru na dlažbu jen pro nesouhlas s jejími rozhodnutími, to mi přijde opravdu drsné. Moje mamka je sice stará škola, ale tohle by mi neudělala. Takže slečnu i chápu. Hlavně ať se jí daří a snad to nejhorší má už za sebou.
v hněvu se řeknou ošklivé věci,matka toho časem jistě litovala.V zájmu dítěte by bylo dobré si všechno vyříkat,odpustit si a usmířit se,vzájemně se můžete potřebovat,nevíte co život přinese.
rychenza — #43
Asi tak.
jarka1234 — #42
Tak jo, tvoje vec, klidne dal vychovavej sve dite k netoleranci, nenavisti a neodpousteni.
Jsi uplne stejna jako ona
a fakt by me neprekvapilo, kdyby se u vas situace za dalsich 15 let neopakovala. Jiste ted namitnes, ze ty by ses tak nikdy nezachovala, ze chces pro sve dite to nejlepsi - no tvoje mama taky chtela pro tebe kdysi to nejlepsi.
cilani — #41bylo to hodně těžké,jsme čtyři sourozenci,já byla nejstarší a měla jsem nastoupit na střední školu. Do neznámého města. Taťka zůstal na všechno sám. Ještě teď,jak ti to píšu,tak jsem z toho smutná a to je už dost let. Kvůli jednomu,co jel moc rychle,mamka nebyla.
jarka1234 — #40 muselo to být těžké..
Ono už jen to vědomí, že prostě jsou poblíž, je uklidňující..
cilani — #39já ani nevím,jestli bych se jí svěřovala úplně do detailu,prostě nevím,jaké to je. Třeba bych jí říkala jen něco,ale bohužel
. Jen jsem záviděla ostatním holkám,že ji měly.
Eva_CZ — #36na své rodiče nedám dopustit. Jsou ti nesjkvělejší a pro mě vždy budou
jarka1234 — #38mámu mám, ale nikdy jsem se jí nesvěřovala, nemám na to povahu. Ale vím, že tu pro mě je a toho si vážím. Tak samo si vážím i svého otce, byť má své mouchy. Přesto je to pro mě ten nej nej chlap na světě.
cilani — #35Eva má pravdu. Já bych si té své taky vážila,ale od 14 ji nemám
. Mám taťku,ale to není ono víš,v pubertě mi mamka moc chyběla. Takový ty "ženský" věci jsem neměla komu říct.
No tohle je těžké , někdy je to rodina , kdo vás odpsoudí bez mrknutí oka , jindy žasnete co se kolem vás děje , ale vždycky je to jen a jen na vás jak se k tomu postavíte ....
cilani — #35jsi stastna zenska.
Vaz si maminky. Ale to je ai zbytecna rada, vid?
Eva_CZ — #27 dát mi rodiče na výběr, zvolím si také své dítě.. Naštěstí vím, že má máma by po mně tohle nikdy nechtěla, spíš by mi v rámci svých možností pomohla to ustát. O tom rodina je..
Jinak je mi asi jedno, jaký výraz použiješ nebo ne nebo jestli se ti líbí.. Podle mě si tahle do huby prostě neviděla..
Sayonara — #32 tomu necemu, cemu veris, muzes klidne rikat Buh. Nebo Pepa, nebo....... Ja si to nazves, je uplne jedno.
odpustila bych,ale nezapomnela.
AmeA — #31 jak si můžeš být tak jistá? Jsem pokřtěná, věřím v něco mezi nebem a zemí, měla jsem kur*va hnusný období, kdy se se mnou život nemazlil a díky tomu teď vím, co chci a co je v mém životě důležité a to, že je to příbuzný, neznamená, že musím odpouštět. Příbuzný, nebo cizí, tady jde o jinou podstatu ......... každý má prostě na to jiný názor, ale opravdu mě vytáčí, když do toho někdo tahá Boha a víru.
Každý má zde právo a svobodnou volbu říci svůj názor
Nejlepší natom je to Vy mudrlantky, že pokud by jste umírali volá te Boha i jako ateistky
Každopádně odpustit
je lidské a někomu to trvá déle.
Sayonara — #17 nemusíme chodit do kostela aj tak se dá odříkat otčenáš
lennulik — #8...a věděla ta matka, kde její dcera ty 3 roky je? Pochybuju. Kdybych se chovala tak, jako slečna Ivona, nemluvím s mámou už 30 let.
Souhlasím s tím, že jaká matka, taká Katka.
Ale pokud bude Ivona vychovávat svého syna k neodpuštění, nenávisti, uražené ješitnosti apod., tak teda Katka matku o hodně převýšila. Za ty tři roky, které nebyly lehké, už taky mohla dospět, vychladnout a pochopit, že se její máma o ni hlavně bála.
to je těžké