Michaela měla těžké dětství i dospívání. Maminku měla a dodnes má tvrdou, přísnou a podle jejích slov i dost sobeckou. „Máma nikdy nešla pro ránu daleko, o ničem jsem nesměla diskutovat a vše muselo být tak, jak řekne ona. Vedlo to k tomu, že jsem od 15 let utíkala z domu, lhala a dělala jeden průšvih za druhým. Bála jsem se jí a sama sobě jsem si tenkrát řekla, že se takhle nikdy ke svým dětem chovat nebudu. Naštěstí jsem svého slova dostála a mám skvělý vztah se svými třemi dětmi.”
Foto:Shutterstock
„Jenže moje utrpení neskončilo. S mámou bojuju dodnes. Je jí dnes 67 a i přesto, že na tom není zdravotně úplně nejlépe, neuvěřitelně mě cepuje. Nejen mě, ale i moje děti. Všechno stále musí být po jejím, a když se náhodou sejdeme na naší společné chalupě, je to peklo pro nás všechny.”
„Máma je netolerantní narcistická a nedá se s ní na ničem domluvit. Svá vnoučata nikam nevezme, nic jim nekoupí a jen rozkazuje, co mají dělat. Není divu, že se na ní nikdy netěší, nechtějí s ní trávit čas a neprahnou po jejím vyprávění. Nedivím se, ačkoliv je mi to trochu líto.”
„Aktuálně řešíme problém s naší společnou chalupou. Patří naší prababičce, které bude letos 90. Nikdy nedělala rozdíly v tom, čí chalupa je. Prostě tam jezdili pracovat všichni, když s něčím potřebovala pomoct, požádala. Jenže samozřejmě na to už sama nestačí a stejně jako to udělala její maminka, i ona chce chalupu věnovat mé mámě. Jenže už teď jsme narazili na kámen úrazu. Naše babi začala rozkazovat, a pokud je potřeba něco udělat, volá mně, manželovi nebo dětem, ať okamžitě přijedeme na brigádu, jestli tam chceme ještě někdy jezdit.”
„Neuvědomuje si, že máme vlastní životy, chodíme do práce a není možné s námi jednat takovým stylem. Má to totiž opačný efekt, my jsme v čím dál tím větší opozici. Nechceme, aby o tom věděla prababička, která už je dost stará a mohlo by ji to mrzet, takže se snažíme to tutlat. Ale s mojí matkou se to nedá, dokonce přemýšlíme, že tam přestaneme jezdit, což bude pro ní fatální, když tam sama nic nezvládne, ale co máme dělat, když se tam cítíme jako ježci v kleci?”
„Nevím, co dělat. Je to moje máma, kterou mám jen jednu, ale už mám dost těch hádek a pocitů méněcennosti. Máma se už nezmění a je to s ní těžší a těžší. Já pořád držím, ale už nemůžu,” říká se slzami v očích Michaela.
Zdroj: respondentka Michaela
Čtěte také:
- Manžel pořád někoho hostí a za kamarády utrácí víc peněz než za rodinu, stěžuje si Radka
- Tchyně se ukázala jako pěkný sobec, odmítla si kvůli vnoučatům vzít pouhý týden dovolené, zlobí se Alena (37)
Nový komentář
Komentáře
Jaký problém? Svůj život si řídím sama od svých 18. Matka byla stejná, jako ta v příběhu. Od rodičů jsem odešla, nikdy jsem od nich nic nevzala. I svou svatbu jsem si zaplatila sama. Nemusela jsem být za nic vděčná. Oni jezdili na návštěvu ke mně a museli mě respektovat. I mého manžela i mé děti. Úctu a respekt musí mít nejprve každý sám před sebou. A pak ho respektují i druzí.
Pokud chce mít Michaela klid a psychicky se nezhroutit a nevystavovat celou rodinu a hlavně děti stresu, měla by matce říct že nemají zájem jezdit na chalupu. Myslím si že telefonické bombardování jen tak neustane ale mají svůj život a ten si mohou zařídit podle sebe.
A proč si ve svých letech necháte s. ratna hlavu? Matince řekněte, ať si jednou provždy chalupu nacpe do zadele a pošlete ji tamtéž. Jediné řešení.
No, s věkem se negativní vlastnosti jen zvýrazňují. Každopádně, nevidím zde nějaký velký problém. Prostě tam nejezděte. Je vám skoro padesát, jste dost stará na to, abyste nedělala věci, které nechcete. Můj muž semtam používá krásné "I'm too old for this s***", když by měl někam jít, kam se mu nechce, nebo udělat něco, k čemu nevidí žádný důvod. Jestli je vaše matka tak náročný člověk, tak prostě chraňte své duševní zdraví, ne její.