Hezký den všem ženám-in,
musím reagovat na dnešní téma a napsat mou zkušenost se zlobením.
Kauzu zlobivých dětí v televizi jsem bohužel neviděla, ale příspěvek od Jitky mě oslovil. Píše o sousedce, podle které prý nezvládá výchovu své dcery. Zvládá. Dle mého názoru lépe než ona sousedka. Připomněla mi mé dětství.
Byla jsem živé děcko a moje matka ode mě vyžadovala naprostou poslušnost. Když jsem něco provedla, následoval výprask. A nezůstalo jen u plácnutí přes zadek. Kolikrát mi po výprasku dávala obklady, jak jsem byla zrychtovaná. Bála jsem se v její přítomnosti cokoli udělat, protože to bylo vždycky špatně. Neměla jsem svůj názor. Třeba když mi šla koupit boty, vybrala je ona, řekla, proč jsou tyto nejlepší, a pak se zeptala, jaké si vyberu. Samozřejmě jsem řekla ty, co vybrala ona, i když se mi líbily jiné. Raději jsem chodila do školy, jezdila na tábory apod. Když jsem vybírala střední školu, bylo to poprvé, co mě nechala opravdu rozhodnout, asi proto, že jsem to chtěla dělat od první třídy. Ani mi nevadilo, že budu muset na internát. Těšila jsem se.
Takže u nás výchova probíhá trochu jinak, netrápí mne, když přijdou z venku špinaví, protože máme pračku. Probíhá to u nás podobně jako u Jitky, počítání se nám také osvědčilo.
Závěrem snad jen vzkaz maminkám, buďte na své děti přísné, ale s láskou, ať na své dětství vzpomínají rády. Ne tak jako já.
edith1975
Milá edith1975,
naštěstí jste si z modelu vaší maminky nevzala příklad a svoje děti vychováváte úplně jinak.
Nový komentář
Komentáře
vyprask je potreba, ale vseho s mirou
Snažím se dětem domlouvat ale někdy příjde na řadu i výprask.
a je dobře, že edith neopakuje chyby své matky
správný názor
Jen to ne, mlátit takhle děti...
musí poslouchat ale ne až po výprasku !!!
Tak to taky důvěrně znám. A dnes vím (protože to je můj chléb vezdejší), že jen vymazlené děti jsou sebevědomé, mají vlastní názor a jsou úspěšné.
Své děti taky nebiju, jen občas plesknu - spíš symbolicky, když už jsou k nevydržení. Nikdy bych je ale nedokázala zbít třeba páskem nebo ramínkem.
Také svoje děti vychovávám jinak než moji rodiče vychovávali mě. V dětství jsem dostávala často výprask za maličkosti a nemyslím si, že to bylo správné. Do dnešní doby se moc hodím, protože nejsem dravá a nemám patřičně sebevědomí.
Já jako malá dostávala taky a musím konstatovat, že oprávněně. Z ničeho jiného jsem neměla strach a nic jiného na mě nezabíralo. Nikdy jsem nedostala facku přes obličej, vždycky jen na zadek a rukou. Rodičů si (bohužel táta už tu není) nesmírně vážím, myslím, že se ani oni za mě nemusí stydět. Proto neodsuzuji (Asdareel) plácnutí přes zadek - samozřejmě v rozumné míře. Možná kdybys měl doma takové kvítko, jako jsem byla já, tak bys to viděl jinak.
Asdareel: no já myslím že toto o rozhodnutí není, buď to cítíš nebo ne
. A vlastní matka není "ostatní lidi". takže mě nepřijde úplně košer že je mi fuk jak se cítí 
. Ale srdce neporučíš 
.
Mě mamka ani moc nebyla, ale pořád mi nadávala. Sebevědomí jsem získávala velmi pracně až na vysoké škole, dodnes mě matka kibicuje, takže k ní chodím jen kvůli otci.
Jen chci dodat, že trauma z dětství nemám, ale poučení ano. Jsem samostatná, v životě se nestratím, jak se říká, ale neúměrné tělesné tresty odsuzuji. Plácnutí přes zadek je někdy potřeba, ale nic se nemá přehánět
edith1975: no já jsem na tom byla s mámou podobně
.
Trauma nemám, ale vztah k ní hezký taky ne, v podstatě za ní jezdím jen z jakési morální povinnosti protože "je to máma" a je sama, ale její starosti a trápení se mnou vnitřne ani nehnou
Taky mi jako malé nějaká facka přiletěla, ale už si nepamatuju za co a snad žádné trauma nemám
tak tak trstat dítě
i já radši zapakuju ještě jednou a věci vyperu
Nejvíce záleží na matce,jak ona zvládá výchovu,takové jsou děti.
na každé dítě se musí jina. Měla jsem taky hyperaktivní dítě,vyžadoval neustálou pozornost dospělých. Někdy nám to ujelo a dostal, nyní se mu v duchu omlouvám, ale myslím, že vyrostl a dospěl do slušného kluka a máme vynikající vztah(ťuk,ťuk,Ťuk,..,)
Taky si myslím, že do jde bez výprasků!