Nad dnešním tématem jsem si říkala, ne já nemám co psát, ale inspirovala mě Lleennaa svým příběhem z jejího dětství, nad kterým jsem si zaplakala a vzpomněla na to svoje dětství.
Jsem jedináček, taťka byl vynikající, musím psát byl, už dávno není mezi námi. Ale mámu jsem měla strašně zlou, jak se později ukázalo, byla nemocná, ovšem moje dětství bylo strašný. Její chování ke mně, bylo nepochopitelné, jediné dítě, ale jenom jak mohla mě mlátila a doslova pro každou maličkost. Příklad: děti si hrají venku, cožpak je něco hrozného, když se ušpiní, ne není, ale já dostala výprask, jako kdybych bůhví co udělala. Kamarádky došly k názoru, když jí slyšely či viděly jak mě mlátí, že je to macecha. Nevěřily, že toto dokáže vlastní matka.
Jednou to vyvrcholilo, když mě zmlátila dřevěnou násadou na míchání prádla v kotli, starší ročníky si ji budou pamatovat, až do krve.
Utekla jsem před ní do sklepních prostor, ona za mnou a nebýt lidí v domě, asi by mě umlátila k smrti. Ráno, když táta přišel z noční, pracoval v dolech na Kladně, měli lidé sepsanou a podepsanou petici, aby s tím něco konečně udělal, že to je už k nevydržení.
Ano já byla od hlavy po paty jedna slitina modřin, podlitin, vzal mě k dětské lékařce, ta napsala žádost a táta mámu vezl na psychiatrii, kde ji okamžitě odvezli do blázince do Beřkovic. Uvádím jenom něco, vše se za ty roky mého dětství nedá ani vypsat, bylo by toho na knihu.
Proč to ale píši. Vlastní a nevlastní děti-věřte mi, jak já si přála mít macechu, mít mámu, jako mají moje kamarádky, to si neumí nikdo ani představit. No vydržela jsem a byla šťastná, když jsem se vdávala, ač jak jsem psala v jednom článku, se mi vdávat nechtělo, bylo to pro mně vysvobození.
I přesto si vždy našla možnost, jak mi ublížit, naváděla proti mně moje děti a ubližovala mi do poslední chvíle svého života, ač jsem jí z mého života dávno vyloučila.
Doslova šla až za hrob, když byla v nemocnici, nesměli mi dát vědět a já se vše dozvěděla po její smrti, když mě vyhledala notářka.
Pro mně to byla tvrdá škola života, máma mě naučila, jak se nechovat k dětem, táta mě naučil, jak být k lidem milá, příjemná, nebýt zlá, jak říkával.
,,Věrko, v mámě máš špatný příklad", ano díky bohu jsem jiná.
V dospělosti jsem tátovi vyčítala, proč se nerozvedl, že by mě dostal do péče a já bych určitě měla nějakou hodnou náhradní maminku. Byl s ní, sám nedokázal odejít, při tom jí rád neměl. Jak jsou vztahy složité.
Další poučení pro mně bylo, pokud se manželství nepodaří, odejít z něj a nenechat tím děti trápit a kazit jim dětství, což jsem také udělala a klidně jsem se raději 2x rozvedla. Zdraví Věrulinka
Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.
Věrulinko, tak to je mi líto. Chtít raději cizí mámu než vlastní je fakt smutné. Znám trochu ten pocit ze současnosti. Taky mám tímto způsobem trochu nemocnou maminku, ale až v posledních letech, v mém dětství byla moc fajn. Simona
Trápil vás rozvod rodičů a jejich nový partner? Moříte se s nevlastními dětmi nebo vás mrzí chování nového muže k těm vašim? Či jste káply na poklad? Na vaše příspěvky čekáme na adrese:
Nový komentář
Komentáře
moc hezky napsané, taky jsem měla ošklivé dětství, které mě straší v myšlenkách do dnes, neseme si to celý život, bohužel!!
Já byla zase třískaná otcem, pro každou maličkost...jak se pak člověk bojí, že ke svým dětem bude stejný...dnes mi manža říká, jak jsem kluka strašně rozmazlila.....pro mě je ale důležité, že má krásné a šťastné dětství.
samsonek11 — #25 mishka76 — #23děkuji děvčata
samsonek11 — #25
ano to je ono, moc dobře to znám 
, záchvaty vzteku 
Ona to asi nějaká porucha bude. Moje matka má něco podobného.Také o mě si lidé mysleli, že jsem nevlastní.Mám mladší sestru.Tu matka nekriticky zbožňovala a já jsem byla vždy ta ošklivá,zlá a špatná.před lidmi se předváďěla jak miluje obě stejně.Ale vždy jí to nevyšlo.Při jejich občasných záchvatech vzteku mě třískala i veřejně.Když jí někdo napomenul,vymýšlela si story o tom co jsem provedla.
Myslim ,že je i dobře ,že se tady člověk může vypovídat! Že tu řekne i to co celou dobu držel v sobě
Je to moc smutný ,když rodiče ubližují dětem. Taky mě tvůj přiběh dojal a o to víc myslim na svý rodiče ,na to jak byli fajn!A moc mě mrzí ,že jsem jim to nikdy neřekla.
Protože oni opravdu žili pro nás děti a pak pro vnoučata. Věru ,tobě přeji v životě už jen to dobré!
Věrulinka — #22 věrulinko, to je mi moc moc líto
muselo to být hrozné, ale podle příspěvků jak ses rozepsala, třeba že uměla mluvit jako kniha, tak asi moc duševně nemocná nebyla, podle mě si to plně uvědomovala 
nechápu jak tohle může matka udělat, sama jsem máma, mám velice zlobivou, svéhlavou a vzteklou dcerušku, ale nikdy bych jí neublížila.Mám s ní svatou trpělivost, byla vytoužená a vymodlená, ale občas už nevím kudy kam.Přeju ti abys už byla jen a jen šťastná a spokojená 
malvina — #21 můžu ti říct, že po 4 měsících jí pustili domů, měla brát prášky, ale zřejmě je asi brala jak chtěla
Tak to v životě nepochopím!
Nás bylo doma 6dětí a byli jsme všichni milováni!
Jak to může udělat vlastní matka?
Krišpína — #18 díky moc, opravdu jsem na stará kolena spokojená na vesnici a v domečku
Uf, tak to je tedy nálož. Když si něco takového přečtu tak zjistím, jak jsou moje starosti a problémy nicotné. Věruško, teď už je Ti dobře, máš to, po čem jsi toužila, tak si to užívej.
Bambulka1 — #16 v těch letech se s tím málo kdy lékaři zabývali
, navíc tomu, měla nesmírný dar, když potřebovala, mluvila jako kniha 
, uměla se přetvářet, až i zpětně to obdivuji
Vždy když mi ublížila, tak nebyl táta doma, potom mi prosila neříkej to tátovi, bála se ho.Občas jsem to řekla, to potom plakala a prosila že se změní, táta i já jsme uvěřili, no bohužel se nezměnila
Věrulinka — #14při čtení tvého dopisu se mi hrnou slzy do očí je to hrozné,i já jsem kolikrát dost na své děti naštvaná ,hlavně na syna on je dost ,samotář ,vše se mu musí říkat 100 krát ,a bez zvýšení hlasu to s ním kolikrát nejde ,ale má zase své chvilky ,že je úplně bezvadný ,ale nikdy se mi nestalo ,že bych ho tak moc zmlátila jak byla tebe tvoje maminka .Jsi opravdu statečná ,a vůbec se ti nedivím ,že jí nechceš odpostit,i když byla nemocná ,jen je škoda ,že se tomu nedalo zabránit dřív ,třeba kdyby její diagnozu znali ,třeba by to šlo léčit .
odpustit lze, zapomenout a pochopit ne.
enka1 — #12 díky bohu vyšla, ale nejde to zapomenout.Manželova teta mi říká, odpusť jí, ne já nemůžu
, bála jsem jí po celý svůj život.
Děvčata jeden hrozný zážitek, bylo mi asi 8-10, nevím přesně, když máma zbila svojí mámu, mojí milovanou babičku
.Táta raději utekl do vesnice k sousedovi, protože by jí musel zbít, já plakala s babičkou schovaný jsme byly spolu ve stodole 
, ach jo, jako kdyby to dneska bylo 
, co živa budu, stále to mám před očima 
No holka, kruté. Hlavně, ze jsi z toho vyšla pozitivně. Tak hodně zdraví.
myše — #10 děti už mám dávno dospělý, ale přesně jak píšeš, byly rádi, když jsme byly samy bez trápení s tatínkem
matka nematka - ta ženská nebyla normální - vždyť to Věrulinka psala. Prostě psychopat nebo tak něco.
Každopádně je mi líto, jaké jsi měla dětství, to ti už nikdo nevrátí. Myslím,že je dobře, že svým dětem se snažíš udělat jejich dětství krásné za každou cenu. Chápu tě a rozumím a za tvým názorem si stojím taky.
Taky jsem se rozvedla - a syn mi pak po dvou letech povídal - "mami, ty jsi ted taková jiná, když už nejsme u táty, taková klidná a pořád v pohodě..." - to je pro mne zadostiučinění, že jsem udělala dobře...
Mně je dost úzko, když mi babča vyprávěla, jak jí v 9 letech umřela maminka a táta si pak vzal novou ženskou, která byla na mojí babču zlá. Upřednostňovala pořád jen svého syna a holce nedala ani najíst, šla jíst tajně třeba k sousedům. Ve 14 se babička sebrala a jela pracovat do Zlína, kde byla asi 5 let. Když byla macecha na smrt nemocná, byla to právě její nevlastní dcera, kdo se na ní přišel do nemocnice podívat. Její vlastní syn přijel pozdě.