Matka čtrnáctileté matky: Nic není jen černobílé

„Je jí čtrnáct a je v sedmém měsíci“, „Dívka (14) je těhotná“ ...tak tohle, plus strohou informaci, že děvče školou povinné, žákyně osmé třídy základní školy, bude za dva měsíce maminkou, jste se mohli minulý týden dočíst pomalu na všech serverech a v tisku. Řeknete: „Co proboha dělala její matka, že se to stalo?“ Co to je za rodinu?“ Chcete to vědět? To je dobře…

…protože…

...zdají se vám být vaše problémy těžké? Máte dojem, že vás osud nemá rád? Dokážete pochopit i něco, co vás drtivou většinou hodně „přeleze“? Zkuste tohle..

Svého manžela poznala, když jí bylo šestnáct let. „Byl to skvělý kluk, měli jsme se moc rádi. Byl hodný pozorný, citlivý – prostě moc fajn,“ vypráví paní Vlasta.

Otěhotněla v osmnácti letech, a tak se vzali. Všechno bylo v pořádku, měl hodně nápadů a byl šikovný. Začal podnikat. Dařilo se mu a přišly první vydělané peníze a s nimi další… idyla. Jenomže ne každý je typ, který umí rychlé peníze morálně zvládnout.

„Začal pít docela dost. Říkala jsem si, každý chlap si přece dojde někdy na pivo. Navíc své čím dál častější návštěvy restaurací podmiňoval potřebou uvolnění i jakousi dostupností „kšeftů“. Moc jsem ani při starostech o malou a po ní o další dítě neměla čas to nějak hodně řešit. Peníze domů v té době nosil. Sice značně podnapilý, ale nosil,“ říká Vlasta.

Jiří později peníze nosit přestal. Co nosil, byly čím dál větší a agresivnější opice. Objevil i hrací automaty. Zalíbily se mu. Vlastě ne. Začal ji bít a později došlo i na děti.

Ty naštěstí moc ran zpravidla neutržily, protože si před ně lehala jako pohyblivý a dostupnější terč.

Zadlužoval se, pil, hrál automaty a ubližoval všem kolem sebe.

V téhle fázi příběhu je přesně ta doba na otázku, která jistě napadla drtivou většinu z vás. Proč se nesbalila a neodešla?

Haló, slyšíme se? Právě jsem se podřezal!

„Ale já chtěla odejít, a mockrát za těch dvacet let. Když jsem to udělala poprvé, odešla jsem k tátovi. Byl tam denně u baráku, volal, prosil a sliboval, a nakonec se podřezal. No, podřezal, spíš poškrábal. Nezapomněl ale předem zavolat kamarádovi a zavolat mně, takže byl zachráněn, což měl v plánu.

Tehdy jsem ale tak nad věcí nebyla. Vrátila jsem se k němu a zakrátko otěhotněla. Nechtěně. Jít na potrat? Ne, to ne, na to prostě nejsem postavená,“ vypráví žena.

Když spadl Jiří do obrovských dluhů a prakticky propil a prohrál celou firmu, chodil dělat do lesa. Chodila i Vlasta, aby měli víc peněz.

„Ta holka rubala stromy jako nějaký chlap. To, co odmakala ona, nezvládali ani najatí Ukrajinci. Dělala  s motorovou pilou a tahala těžký klády do srázu, zatímco on seděl v autě a četl noviny. Co ji známe, jenom neustále dřela a mlčela. A co víc, pořád byla moc hezká,“ shodují se místní chlapi.

Vlasta od něho odcházela několikrát, pokaždé se stejným scénářem. Vymyslel nějaký nový, ještě nevyzkoušený způsob sebevraždy, zavolal, někdo přijel a zachránil ho. Pak sliboval. Pak sliby nesplnil. Pil, hrál, bil ji – vcelku nuda. Možná si zvykla. Navíc pořád věřila, že se jí podaří vytáhnout rodinu z dluhů. Proto dřela. Prakticky sama.

Tak už!

Odešla. Snad po sté, ale tentokrát u otce vydržela. Byla ovšem těhotná. Manželovi o tom už ani neřekla.

„Byla jsem právě sedm měsíců bez něho, když volal, že se otrávil. Byla jsem daleko, a tak jsem volala sousedům a kamarádům. Šli tam, nechali ho odvézt. Jeho scénář ale tentokrát nevyšel. Nebo vlastně vyšel, protože to nepřežil. Myslím si, že si to špatně nadávkoval a hlavně to přehnal s vodkou, kterou prášky zapil. Prostě zemřel. Nechal mi na krku milionové dluhy. Nesplatím to ani za pět životů,“ pokračuje Vlasta.

Jiří zadlužil svou manželku i své děti. V současné době žije Vlasta ve větším domě, kde s ní žije její prostřední dcera se dvěma dětmi, mladší dcera (14) a synek 1,5 roku.

O dům ovšem přijdou v nejbližší době kvůli dluhům. Vlasta pracuje od pěti hodin od rána do dvou. Pak od tří do sedmi. Dělá těžkou manuální práci. O hlídání se střídá s dcerami.

„Řekli mi, že nemám nárok na vdovský důchod, a ani na sirotčí, protože manžel nikdy neplatil ani zdravotní, ani sociální. Co vydělám, dám na dluhy a energie. Zbudou mi tři tisíce korun. Přesto jsem věřila, že bude líp,“ říká.

Dcera ho žalovat nechtěla

„Přišel k nám v noci s tím, že ho rodiče vyhodili z domova, a jestli by nemohl zůstat, než si něco najde. Bylo mu devatenáct let. Znali jsme ho jako kamaráda prostřední dcery. Věděla jsem, že to není žádný výkvět, ale nahoře jsem místo měla, navíc se nabídl, že pomůže se dřevem a těžkou prací. Souhlasila jsem.

Celé dny jsem v práci. Spali odděleně. Když ukradl sousedům kolo a schoval ho ve svém pokoji, vypáčila jsem dveře, vrátila kolo a vyhodila jsem ho.

Že mi mezi tím přivedl do jiného stavu čtrnáctiletou dceru, jsem naprosto netušila. Je drobounká a ničeho jsem si nevšimla. Později mi bylo divné, že trochu rychle vyspěla, a zakoupila jsem těhotenský test. Sama jsem nevěřila, že by to mohla být pravda. Byl negativní a já si oddychla, ani nevíte jak.

Za pár týdnů mi ale gynekolog, ke kterému se zřejmě ve strachu dcera objednala z vlastní vůle, oznámil, že dcera je v sedmém měsíci. Skoro mě to zabilo.

Dcerka šla za ním a řekla mu to. Pravil, že s tím nechce mít nic společného, že to není jeho. Udala jsem ho sama. Šla jsem k výslechu i s dcerou. Ta ho ale udat nechtěla. Věří, že ji má rád.

Když se dozvěděl, že je stíhán, šel a přiznal se s tím, že má byt a chce střídavou péči. Nevěřím mu, dělá to, aby se vyhnul vězení. Dcera mu ale věří. Ráda bych byla jejímu děcku pěstounkou. Přece to bude moje vnouče a ona je mé dítě,“ vysvětluje Vlasta.

Vedle těhotné dcery, žačky osmé třídy, obrovských dluhů, obavy o bydlení i o budoucnost, má paní Vlasta přece jen hvězdičku naděje na nějakou radost.

Jmenuje se Martin. Je to slušný člověk, má ji rád a má i snahu Vlastě maximálně pomoci. Láska umí hodně a snad má osud pro tuto mámu, babičku, a chcete-li možná trochu naivní, ale nekonečně obětavou a poctivou ženu, ve svém šuplíku vedle hromady ran i něco pěkného.

„Optimismus neztrácím,“ říká Martin

„Vlastu, se kterou se úzce stýkám již přes rok, jsem poznal jako ženu, kterou celý život někdo jen využíval. Žila svým manželstvím a teď žije svými dětmi. Chce pro ně to nejlepší a já mám pocit, že toho trošku využívají, ale to toho vážně moc šťourat nechci. Prostě je hodná.

Přiznávám, že než jsem ji poznal blíž, říkal jsem si, že snad je blbá, když se nesebere a neodejde od Jirky, kterého jsme všichni dobře znali... Věděl jsem, jaký je to člověk. Znali jsme ho všichni. Viděl jsem krásnou a neskutečně sedřenou ženu. Všichni věděli, že ji mlátí, co dělá, jak ji využívá. Ona jen dřela a mlčela. Nechápal jsem ji, ale když to člověk denně vidí… začal jsem ji mít nejen rád, ale někde uvnitř, ač mi to všechno nešlo na rozum, jsem si jí začal i nesmírně vážit a částí své bytosti jsem ji i pochopil. Tak zoufale chtěla udržet rodinu, kterou ona sama neměla, že šla hluboko pod vlastní cenu.

Snažím se jí pomoci. Nejde to tak rychle, ty děti viděly jen samé ošklivé věci, nemají základ od dobrého táty, nemají mustr, jak vůbec žít. Držím se zpátky, abych něco nepokazil. Mohl bych i chtít ženu bez problémů, jenže... mám ji rád.

Je to fantastická, obětavá ženská. Představuji si, že jednou budeme mít na sebe víc času, že se její starší děti osamostatní. Budu čekat a snažit se pomoci, aby i její čtrnáctiletá dcera mohla samostatně vychovávat své dítě, když už to takhle dopadlo, a že my dva budeme žít jako pár s jejím synkem, že se podaří všechno nějak vyřešit, aby měla i ona čas trochu na sebe a konečně začala žít svůj vlastní život, ve kterém bych chtěl být i já. Jako opora i milující muž. Zaslouží si nejen lepší život, ale i obdiv a lásku, kterou vlastně ani nezná.“

4. 11. tohoto roku proběhne v Rumburku druhý výslech naší mladé budoucí maminky i paní Vlasty. Příběh sledujeme.

Držíme palce, Vlasto a Martine!