Vážena redakce, můj příběh by se dal nazvat Matka anorektičky.

 

Kdo to nezažil, těžko může posoudit, co to vůbec znamená, chtěla bych se s vámi podělit o moje poznání s touto nemocí.

 

Dcera vyšla ze základní školy, kde od 2. třídy aktivně sportovala, hrála házenou a pak přešla na basketbal. Musím říct, že byla vždycky fajn a sport milovala a neměla ani ve škole žádné problémy. Jak už to bývá, ukončením školy a přechodem na střední školu už o ni nejevila

zájem.

 

Začaly prázdniny a dcera si řekla, že je tlustá, a začala tajně cvičit. Jídlo buď vyhazovala nebo později dávala do mrazáku. Jak to o prázdninách bývá, děti tolik nejsou pod kontrolu jako jindy. Návštěvy babiček, brigáda.

 

Na dovolené se mi začalo zdát, že není něco v pořádku. Dcera snědla vždycky vše, co jsem jí dala, ale strašně málo pila a nechtěla žádné ovoce, zmrzliny a jiné sladkominy, které vždycky jedla. Po 14 dnech dovolené mi bylo jasné, že to není normální.

 

Došla jsem s ní k dorostové lékařce, a ta mně řekla, že to bude dobré, ale já jsem věděla někde uvnitř ve svém srdci, že nebude. Trvala jsem na vyšetření, musím podotknout, že otec, babičky

a příbuzenstvo bylo proti a naopak mě obvinovali, že stále proti dceři něco mám.

 

V září nastoupila na střední školu a začala chodit do tanečních a najednou jsem to uviděla, měla si obléknout šaty, které jsem jí koupila v červenci, a ty na ní visely, no až se mi srdce rozbušilo. Svlíkla jsem je z ní a musela jsem si ji pořádně prohlédnout a donutit ji, postavit na váhu. Moje dcera za 2 měsíce zhubla 12 kilo. Musím podotknout, že její váha byla původně 62 kg a měřila 164 cm. Byla velice smutná, neměla žádné kamarády a stále cvičila doma. Ve škole měla samé jedničky.

 

Došla jsem s ní znovu k lékařce a ta uznala, že jsem měla pravdu a dala nám doporučení na různé vyšetření - krve,srdce atd. Po týdnu byly výsledky, ortel lékařky zněl: vaše dcera, které v té době bylo 15 let, má organismus odpovídající 60leté unavené ženě. Ihned mi dala číslo na psychiatričku paní Kočvarovou, která se zabývá poruchami stravování dorostu. Musely jsme čekat měsíc, než nás mohla

přijmout, protože má stále plno.

 

A to už doma bylo hotové peklo, dcera pořád slibovala, ale nic nedodržovala: začala kouřit a pořád se zavírala do koupelny a cvičila. Věděla jsem, že už to bez lékaře nezvládneme. Musím říct, že jsem jí nemohla již vůbec věřit a bála jsem se o její život. Zavolala jsem otci (jsme rozvedení již dlouho, vychovávala jsem dceru sama), aby jel s námi. Moc se mu nechtělo, ale nakonec jel.

 

Přijeli jsem do Budějovic a pořád jsem si v duchu říkala, co bude, třeba jí domluví a nic to nebude. Věděla jsem do té doby, co to je bulimie, ale anorexii jsem vůbec neznala. Dcera byla hodinu u paní doktorky a vyplňovali s otcem různé formuláře a pak to přišlo. Dcera vyšla a pak jsem přišli na řadu my. Musím říct, že si paní doktorka nebrala servítky a já jsem jí dodneška vděčná.

 

Její ortel zněl: vaše dcera má závažnou nemoc, anorexii. Je to nemoc s poruchou mozku, a pokud se mnou nebudete spolupracovat, tak umře. Já jsem začala bulit a paní doktorka mě začala vysvětlovat, co musím udělat. Žádné úlevy, jíst všechno, nutit jí, kontrolovat všude i na škole, plánovat jí její volný čas. Zákaz cvičení, užívání antidepresivních léků, léků na trávení, podporu jídla, takže užívala 4 prášky denně ve svých 15,5 letech.

 

Vysvětlila nám, že pokud budu povolovat, k ničemu to nepovede a záruka na vyléčení záleží pouze na mně a dceřině vůli se uzdravit. Když to dneska zpětně vidím, já byla takový bachař a ona můj vězeň. Pořád jsem ji nenápadně sledovala, no můžu vám říct, že tohle období našeho života bylo velmi obtížné. Ptala jsem se paní doktorky, kdo za to vlastně může, kde se to u mého dítěte vzalo?

 

Odpověď: vaše dcera má psychickou poruchu, kterou si v mozku vypracovala svojí pevnou vůlí, je to nemoc moderní doby. Podívejte se kolem sebe a otevřete časopisy, co ty holky tam mají? Svoje idoly a jak vypadají? Většina z nich také bojuje s jídlem. Bylo mi řečeno, musíte to vydržet a neukázat dceři, že se bojíte, nebrečet před ní a být pevná, možná, že vás bude nenávidět a taky se odcizíte, že v 18 odejde, ale taky se může uzdravit, takže já na výběr neměla.

 

Dcera byla na prvním místě a musím říct, že jsem v té době byla na mateřské dovolené s druhou dcerkou, které nebyly ještě 3 roky, a nebýt přítele, který to s námi vydržel, tak nevím, nevím, kde bych skončila já.   Moje důvěra k dceři nebyla skoro žádná, jezdily jsme 2 x do měsíce na kontroly na psychiatrii a 2x do měsíce k psycholožce. Už se zdálo, že to bude dobré, ale potom začala dcera pít a rozhodla se, že u mě bydlet nebude a odstěhuje se k otci.

 

Odešla a napsala mi sms: „zůstanu u táty“ a tím to pro ni haslo. Musím podotknout, že se to stalo na čarodějnice, když mi utekla ven, a já ji hledala, protože jsem umírala strachy, že jí bude špatně na ty prášky, co brala. Když jsem ji našla opilou, tak jsem jí dala zaracha, a proto vlastně odešla. Zazvonila u otcových dveří, který to nečekal, je totiž potřetí ženat a má doma manželku a 3 děti a 2 psy a bydlí v panelákovém bytě. Musím podotknout, že se do té doby s dcerou moc nevídal.

 

Zavolal mi, že dcera chce bydlet u něj, takže teď bylo na mně, co já, já jsem měla být ta zlá, která si pro ni dojede a násilím ji poveze domů? Ani náhodou, když to chce, má to mít. Řekla jsem, aby si za hodinu přijel i s ní pro věci. Přítel vzal malou ven, protože jsem nechtěla, aby malá u toho byla.

 

Přijeli, hezky svorně spolu vešli a chtěla jsem, aby mi to dcera vysvětlila, ta jen mlčela, a na moji otázku, proč chce bydlet u táty, mi řekla NEVÍM. Takže jsem jí řekla, dobře zbal si věci všechny a otci jsem dala telefony na doktorku a objednávky, co dcera měla, telefon na učitelku, která mi velice pomáhala, a řekla jsem, teď musíš ty! Vzal sis dceru domů, takže musíš se starat!!

 

Psal se květen 03. Než zavřela dveře, tak jsem jí řekla, že chci, aby věděla, že se může vždycky domů vrátit. Dveře se zavřely a moje dcera odešla z mého života a života své malé sestry, která se na ni každý den ptala. Přestože jsme bydleli v jednom městě, dcera za námi nechodila vůbec. Jako kdybychom neexistovali. Bylo to pro mne nejhorší období mého života. Ve škole se stačila zhoršit z 1 na 3, dokonce jí hrozila jedna 4.

 

Manželka jí nakoupila drahé oblečení a otec jí zaplatit v květnu Anglii. Přesto všechno, co mu psychiatrička radila, že jí nemá nic drahého kupovat, že si to nezaslouží. Pak začaly telefony, volala manželka otce mé dcery, že je to strašné, že s ní chtěla být kamarád, že jí lže, že nemají žádný soukromí atd. V duchu jsem si říkala: jo máte, co jste chtěli. Zeptala jsem se jí, co ode mne čeká, prý ať si ji odvezu. Tak to né musíte mi dceru sami přivézt, já ji nutit nebudu.

 

Otec byl samozřejmě proti, až když mu volali ze školy, jak to vypadá, tak si přišel ke mně pobrečet, že jsem měla pravdu, že jí tak věřil atd. Co se týče kil, měla dcera pro změnu 70 kilo, takže jezdili nadále k lékařce. Cpala se, jak řekl její otec, úplně děsivě. Přišla mě po měsíci navštívit a pochlubit se, co jí všechno koupili. Vyloženě jsem měla pocit, že mi přišla ublížit. Já jsem již chodila do práce a malá do

školky, takže jsem stejně věděla, že tam nebude moc u táty zůstat, ale nechala jsem věcem volný průběh.

 

Netlačila jsem takzvaně na pilu. Přišla dovolená a dcera s námi nejela, bylo mi to moc líto, ale i tohle vše jsem vydržela za veliké podpory přítele a mé malé dcerky. Končily pomalu prázdniny  a najednou telefon a pláč, a co to, co to, mamí, já chci domů. Prosím tě, vem mě domů, táta ji nechtěl odvést, takže jí odnesl věci před panelák a já pro ní dojela. Stála tam moje holka, udělaly jsme čáru za tím, co bylo, a začaly jsme znovu.

 

Stále jsme jezdili k lékařce, váha se dceři upravila do prosince 04 na 60 kilo a vypadalo to, že všechno spěje k lepším časům. Měla chlapce a moc až moc ho milovala, seznámila se s ním, když bydlela u táty. Nelíbilo se mi, že měla jenom jeho a žádné jiné přátelé, no, ale co naděláte skoro se 17letým děvčetem.

 

Začal se psát rok 04 a moje dcera začala zase nenápadně hubnout a tajně cvičit, takže jsem byla nucena ji naložit dle rady psychiatričky do auta a odvést k ní. A tak jsem tak učinila. Paní doktorka

řekla: přestávám ji ambulantně léčit, pokud ji ihned neumístíme do nemocnice.

 

Měla štěstí, že jí nebylo ještě 18, takže ji přes její protest umístili na dětské oddělení a ne na psychiatrii. Stále si myslela, že jí tam nenechám, ale najednou se ve mně něco zlomilo a povídám, Míšo už ne, zůstaneš tun jinak to nezvládneme.
Uznala, že mám pravdu, sebrali jí mobil, cigarety a zavřeli jí tam s tím, že návštěvy budou až podle toho, jak bude přibírat. Odjela jsem domů s jejími věcmi. No bylo to vážně děsné.

 

Dalo by se psát i dále, ale koukám, že jsem toho napsala již dost.

 

Závěr: dcera má 60 kilo měří 167 cm, kluk, který se na ni vyprdl, se k ní vrátil. Ve škole ten měsíc, co byla v nemocnici dohnala, letos to je rok. Prášky již nemusí užívat žádné a za paní doktorkou jezdí 1x za 3 měsíce.

 

Co dál bude, se uvidí snad pochopila, že šanci, kterou dostala, se už nemusí opakovat. Chtěla jsem všem rodičům vzkázat: nečekejte, že pokud vaše děti trpí nemocí touto nebo jinou, na nic nečekejte, než bude pozdě!!!!!!!!!

 

Když byste chtěli kdokoliv poradit, stačí napsat adelova@seznam.cz

 

PS.Omlouvám se za chyby, které jsem jistě zanechala, ale moc jsem se rozmýšlela, a pokud to budu znovu číst, tak bych neměla odvahu to poslat, na shledanou.