Připadá mi, že dokud jsme bezdětné, přesně víme, jak si to jednou s dětmi zařídíme a co vše zvládneme. Přesně takhle jsem si to malovala kdysi já. S nedůvěrou jsem naslouchala steskům kamarádek, které se oceánem mateřství již plavily. Šikovná ženská si přeci umí věci zorganizovat, říkala jsem si v duchu. Měla jsem po škole, po postgraduálu, měli jsme kde bydlet. Připadali jsme si vyzrálí, blížila se mi třicítka a oba jsme chtěli miminko. Byla jsem přesvědčena, že budu rozvíjet talent milovaného robátka, vést čilý společenský život s okolními maminkami a budu si užívat mateřství plnými doušky. Po večerech se budu ještě vzdělávat, až bude sladká pusinka spát.
Těhotenství jsem strávila jako obletovaná včelí královna. Netušící, že je to posledních poklidných devět měsíců. Pak rovnou po hlavě do mateřské na samotě mezi paneláky. Synek měl spánkovou poruchu a navíc byl nepřetržitě nemocný. Tvrdli jsme spolu střídavě doma a u doktorů. Tenkrát ještě neexistovala mateřská centra, zato panoval názor, že být matkou samo o sobě naplní ženu duchovně až po okraj. Co bylo dobré pro nás, musí být dobré i pro tebe, děl babský příbuzenský chór. Ploužila jsem se chronicky nevyspalá sídlištěm, tlačila kočárek s věčně nespokojeným, vzteklým synkem (chlácholící okolí nemělo pravdu, nevyrostl z toho!). Jen ta moje úplná duševní saturace se jaksi stále nedostavovala. Péče o potomka obnášela standardní rozpis dne: pleny - krmení – hřiště – pleny – koupání. Proloženo: „ Nesyp si písek do očí, nebij chlapečka, drž se, nepadééééj!“. S maminkami na pískovišti jsme řešily filozofická témata: nadýmání, nočník, zoubky…
Mozek se mi den za dnem stahoval v bolestných křečích do rozinky. Mohla jsem se chlubit bohatou slovní zásobou: hamham, eee, pacipaci. Po čase jsem zjistila, že víc slov už vlastně ani nepotřebuji. Milovala jsem doporučení ženských rubrik nabádajících pečovat o svůj zevnějšek i na mateřské. Jasně, znáte snad lepší doplňky k vašemu outfitu než je jogurt rozpatlaný do kostýmku, punčochy potrhané při přenášení kočárku, blátivé otisky botiček na kabátu a vyprskaný rohlík do vyfoukaného účesu?
Každé ráno jsem s naprosto neskrývanou závistí pozorovala chotě, jak si váže kravatu do obleku, aby vyrazil do úžasného světa tam venku, kde spolu jistě lidé celý den vedou jen samé povznášející hovory. Manželovi se mne čas od času zželelo a podaroval mne ponaučením, že inteligentní žena si zábavu a možnost svého rozvoje dokáže najít i na mateřské. Zapomněl však přibalit návod, jak to řešit, když je sama od 7.00 do 21. 00. Pravda, další možnost je, že jsme se oba při vyhodnocení mého IQ přepočítali.
Rdíc se studem přiznávám, že jsem klesla až ke sledování telenovely. Přesně, jak se o tomto fenoménu píše: ze zoufalství. Radovala jsem se, že k nám denně aspoň někdo zavítal, i když to byli jen Jose s Juanitou a ještě u toho zrněli.
Mateřské paradoxy. Dokud jsou děti malé, přejeme si aby už vyrostly. Když odrostou stýkáme si, že máme prázdnou náruč. Synek konečně vyrostl a mně se po letech začalo stýskat po sametovém uzlíčku v plenkách. Přišla další mateřská…
Reklama