Foto: Shutterstock
Každý z nás zná někoho, vedle koho se cítí dobře. Člověka, který umí naslouchat, nesoudí, nepanikaří při každém problému a po rozhovoru s ním máte pocit, že je svět o něco snesitelnější. Už jen samotná jeho přítomnost jako by vás uklidňovala a máte chuť se dotyčnému svěřit. Takoví člověk nemusí mít několik titulů ani oslnivou kariéru. Má ale něco mnohem cennějšího - vysokou emoční inteligenci. Ta není o tom, že byste nikdy nebyli smutní, naštvaní nebo zklamaní. Naopak. Emočně inteligentní lidé prožívají stejné emoce jako všichni ostatní. Jen s nimi umějí zacházet o něco lépe. Dokážou se zastavit a položit si jednoduchou otázku: „Co vlastně teď cítím?“ Neutíkají před tím, ale snaží se sami sobě porozumět. A právě to jim často pomáhá zvládat náročné situace s větším klidem. Jaké jsou další znaky vysoké emoční inteligence?
Nemusíte vyhrát každou hádku
Znáte ten pocit, kdy máte chuť za každou cenu dokázat, že pravda je na vaší straně? Emočně inteligentní lidé vědí, že některé bitvy nestojí za boj. Ne proto, že by byli slabí nebo se báli konfliktů. Jen si uvědomují, že vztahy bývají důležitější než poslední slovo. A že přiznat omyl někdy vyžaduje mnohem více odvahy než tvrdohlavě trvat na svém. A navíc, jak víme, moudřejší ustoupí...
Umíte opravdu naslouchat
Znáte to mluvíte o sobě, něco vyprávíte a váš protějšek hned začne mluvit o sobě. jako by vůbec neslyšel, co říkáte vy. Bývá opravdu vzácné potkat člověka, který vás během rozhovoru nepřerušuje, nekontroluje telefon a nepřemýšlí jen nad tím, co řekne on. Pokud dokážete druhému věnovat plnou pozornost a skutečně vás zajímá, co prožívá, je to jeden z nejsilnějších znaků emoční inteligence. Lidé totiž velmi dobře poznají rozdíl mezi tím, když je někdo poslouchá, a když jen čeká, až přijde řada na něj.
Omluva vám nedělá problém
Přiznat chybu bývá nepříjemné. Nikdo nechce slyšet, že něco pokazil. Emočně inteligentní lidé ale chápou, že omluva není prohra. Vědí, že občas udělá chybu každý. Místo hledání výmluv proto dokážou říct jednoduché: „Mrzí mě to.“ A často právě tato dvě slova dokážou zachránit víc vztahů než dlouhé vysvětlování. Váš protějšek to ocení.
Nenecháte se ovládat vztekem
Pozor, to neznamenám, že vás nic nevytočí. Jen si většinou dokážete udělat skulinku mezi tou samotnou emocí a reakcí. Stačí pár sekund, ideálně klasické počítání do deseti. Pomůže vám to k tomu, že neodesíláte naštvané zprávy ve dvě ráno, nevoláte bývalému partnerovi po třetí sklence vína a neříkáte věci, kterých byste druhý den litovali. Jinými slovy – emoce sice cítíte, ale necloumají vámi.
Vycítíte, když není něco v pořádku
Možná vám kamarádka tvrdí, že je všechno v pořádku, ale vy poznáte podle hlasu, že tomu tak není. Nebo si všimnete, že kolega, který bývá obvykle veselý, je dnes nezvykle zamlklý.
Lidé s vysokou emoční inteligencí bývají citlivější na nálady a pocity ostatních. Neumějí číst myšlenky, ale dokážou zachytit drobné signály, které většina lidí přehlédne.
Umíte říkat „ne“
Klasika. Neumíme to skoro nikdo. A ne, není to o tom, že nejste dost hodní. Dnes už určitě víte, že je to recept, jak se chránit před vyčerpáním. Emočně inteligentní člověk chápe, že péče o druhé začíná péčí o sebe. Proto se nebojí odmítnout další úkol, návštěvu nebo laskavost, pokud už na ni nemá energii. A necítí se kvůli tomu jako špatný člověk. V tomto ohledu se ale má spousta z nás co učit.
Dokážete být chvíli sami
V době nekonečných notifikací, podcastů a sociálních sítí to možná zní překvapivě, ale i to je známka emoční inteligence. Umět být chvíli sám se sebou, bez neustálého rozptylování, totiž není samozřejmost. Právě v tichu často nejlépe slyšíme vlastní myšlenky, potřeby i emoce. Umíte to? Odložit telefon a jen tak jít na procházku nebo si sednout na lavičku do parku a pozorovat svět?
Nejde o dokonalost
Pokud jste se v některých bodech poznali, gratulujeme. A pokud ne, vůbec nic se neděje. Emoční inteligence není něco, co člověk buď má, nebo nemá. Je to dovednost, kterou lze rozvíjet celý život. Možná největším znakem emoční inteligence nakonec není schopnost zvládat emoce dokonale. Ale ochota přiznat si, že jsme jen lidé – a že se pořád máme co učit. Někdy o druhých, ale především sami o sobě.
Zdroj: Psychologie.cz, Psychologytoday.com, Spiritualityandpractice.com
Nový komentář