Narodila jsem se jako samotářský typ, co miluje zvířátka, přírodu, knížky a co se bojí zvýšeného hlasu a i jen náznaku každého násilí. Při poslechu písně Kačena divoká jsem plakávala, o Osiřelo dítě ani nemluvě, to jsem nebyla vůbec k utišení. Individualistka, nekolektivní typ zcela nevhodný pro zařazení mezi socialistickou mládež. 

Proto mi docela vyhovovalo pobíhat neorganizovaně venku bez povelů a píšťalky, což se mi dařilo, protože jsem do svých 12 let vyrůstala u babičky na venkově a měla jsem naprostou volnost. To, že jsme s kamarádkou chodily 2x týdně do Sokola, mi bohatě stačilo ke sportovnímu vyžití a moc se mi to líbilo. Musím přiznat, že cvičitelky v Sokole se staraly, aby nás cvičení nenudilo, a houpání na kruzích, skoky přes koně a přes stůl patřily k žádaným atrakcím.

Proto jsem při změně bydliště a základní školy logicky očekávala, že se v této linii bude pokračovat. Ach, jak jsem se mýlila... V hodinách tělocviku na ZDŠ nuda nad nudu, povinné výmyky na hrazdě - na známky, nácvik na spartakiádu, všecko jako na execírce... V té době mi taky působilo obtíže mé vlastní tělo, neb začínalo mít poněkud ženštější tvary a od tělocvikářky jsem já i valná většina spolužaček slýchala narážky na "těžké zadky". No, a aby toho nebylo málo, tak můj otec zaplanul vášní k házené. Tedy jako divák, aby nebyla mýlka, a krom toho byla vedle házenkářského stadionu jeho oblíbená hospůdka, tak taky proto (možná především).

Sportovní areál jsem ostatně měla denně před očima, viděla jsem pobíhající zdivočelé házenkářky z našeho okna a vůbec mě to tam netáhlo. Jenže jednoho dne mě definitivně se rozhodnuvší otec vzal nekompromisně za límec, že se mu nebudu pořád válet doma s knížkou a přivlekl mě před trenéra s tím, že tam CHCI (to teda určitě!!!) chodit. Nechtěla jsem ani trochu, ale musela jsem se podrobit, tehdy byla rodičovská autorita nade vše, zvlášť u nás, otec byl známý pruďas.

Ach, jaké to pro mě bylo utrpení a jak jsem se bála!  Všechny hráčky byly pro mě obrovským nebezpečím, míče jsem se bála, driblovat se učila za pochodu, protože mě "hodili do vody" a nechali hrát v mistrovském zápase a vůbec, ale ani trošinku mě to nebavilo.

Dodnes se divím, že jsem to přežila. Jestli čekáte pointu, tak nebude. I můj nadšený táta nemohl nevidět mé zoufalství a uznal, že to pro mě není...

A tak jsem prošla pubertou sportem prakticky nepolíbená a stejně jako jiné mě strašila pětistovka na atletickém stadioně, která byla povinná a na známky, naštěstí se odehrávala jen několikrát do roka. No, vyrostla jsem i tak, dožila se zralého věku a je mi jasné, že kdo nemá pro sport buňky, tak mu je nikdo neimplantuje.

Sport nemusím mít ani pasivně v televizi a ty zážitky z dětství způsobily, že i na samotné slovo SPORT jsem poněkud alergická. Ale - přece jen - aspoň drobek toho odříkaného chlebíčka by se našel! Moc ráda jezdím na kole, vlastně až vášnivě, na dovolené ujedu klidně 50 km, a to nemám žádný závodní stroj, nýbrž starou Esku. Asi to bude tím, že tomu neříkám cyklistika. Nemám předpisovou výbavu, helmu na hlavě nesnesu, ale na kolo dopustit nedám, protože s ním dojedu všude (ano, klidně i do hlubokého lesa), uveze mi všecka zavazadla s proviantem a nikdy nereptá. Je to můj trpělivý oř a těžko bych se s ním loučila. Možná mám toho odříkaného chlebíčka celý bochník! :)

Gerda

Milá Gerdo, ach, jak já ti rozumím. Ano, "těžké zadky"...ty tělocvikářky snad procházely pravidelným školením, jak decimovat ubohé dospívající dívčiny. Díky za Tvůj příspěvek.

 

 

A připomínám, že právě probíhá soutěž o krásnou letní tašku. Dnes je ale změna - soutěží se jen do 15:00 hodin.

 

Stále mi můžete psát své sportovní příběhy na redakce@zena-in.cz a na stejný e-mail rovněž zasílejte fotografie svých mužských úlovků v rámaci naší akce Chlap-in.

Krásný den všem přeje

 

TÉMATA:
ZDRAVÍ