Jednoho dne jsem přišla domů a ztuhla,  bylo tam snad zemětřesení, či zloděj? CD pryč, většina knížek, věž, videokazety a taky fotky a můj zamilovaný obrázek Přítelkyně od  Zrzavého. Chyběl i kocour Zrzek a můj miláček.
Co jsem tedy objevila, byl dopis na rozloučenou…

 

Nechal mi však i něco, co bych mu ráda vrátila, bez čeho bych se ráda obešla. Není to žádná maličkost, ale celoživotní trauma – herpes neboli opar.

 

Miláček měl takové rozkošné rty, ale občas se mu na nich udělal malý puchýřek – prý když to trochu přežene s pitím. Nevěnovala jsem tomu náležitou pozornost. Časem jsem to asi také přehnala s pitím, i mně se objevil puchýřek – a nejen na rtu… Kdykoliv jsem byla ve stresu, nebo onemocněla, puchýřky se objevily. Už to nebylo roztomilé souznění, ale pěkně nepříjemné. A tak jsem se vydala k lékaři.

 

Ten mi řekl, že opar, který způsobuje herpes vir, sužuje lidstvo již několik století. Je to opakující se nemoc, která se projevuje jako malé bolestivé a vodnatelné puchýřky. Recidivu signalizuje nepříjemné šimrání, svědění ještě před naskočením puchýře. Ovšem po zahojení se vir neztratí, schová se v nervových buňkách. Čas od času se znovu aktivuje a rozmnožuje se.

 

Může ho vyvolat třeba přílišné opalování, horečka, fyzické nebo psychické zatížení, imunodeficitní stav nebo i vedlejší účinky některých léků.

Herpes je infekční a šíří se bezprostředním dotykem. Dalším nebezpečím je i pásový opar, velice bolestivá záležitost.

 

Miláčku, tak jsi dokázal, že na tebe nikdy nezapomenu… Ale poděkovat ti za to nemohu.

Podle vyprávění své kamarádky napsala