V rodině paní Květy se připravovala svatba.
Její dcera se vdávala a paní Květa se do příprav "obula" jak se patří.
Šťastně doprovázela dceru po úřadech, podílela se na výběru svatebního menu a sama napekla hromady nezbytných malých koláčků. Návštívila s dcerou půjčovnu svatebních šatů a zaslzela,
"Mami, co si oblékneš ty?" zeptala se budoucí nevěsta.
Květa jen tak zamumlala, že si chystá vzít ty zelenkavé šaty, které si pořídila před lety na velkou rodinnou oslavu dědečkových sedmdesátin. Byly to šaty hezké, domnívala se, že jí sluší a také se v nich dobře cítila. Vyšly sice už trochu z módy, ale měla je ráda.
"No mami, vždyť jsou už staré, kup si něco modernějšího!"
"Dobrá, zajdu se po nějakých podívat," odpověděla dceři paní Květa a doufala, že sežene něco dle představ dcery. Vždyť je to její den a nechtěla její představy ničím kazit.
Hned další den zašla do nového obchodu, který byl nedávno otevřen blízko jejího zaměstnání. Dcera nedala jinak a doprovodila ji.
Měli zde velký výběr.
Květě se nezdálo, že by modely šatů byly příliš vhodné pro její věk, a tak si vyzkoušela nejdříve nejusedlejší střih, který se zde nabízel. Byl opět ve světle zeleném odstínu a splývavý střih ji, jak se domnívala, zakrýval nedostatky její mírně plnoštíhlé postavy. Šaty byly sice drahé, ale co by neudělala pro spokojenost dcery....
"Mami, zkus si ještě tyhle!"
Ochotná prodavačka sundala z ramínka světle hnědé šaty s odvážným výstřihem.
Květě se nezdály na první pohled, ale prodavačka vychvalovala materiál a mluvila o úžasném a oblíbeném střihu.
Když je Květa oblékla, začala její dcera i prodavačka s ovacemi.
"No, ty ti teda seděj, mami! Počkej, jak bude táta zírat, vypadáš v nich moc sexy!"
"Moc hezky Vám padnou, říkala jsem, že mají úžasný střih. Ten výstřih zvýrazňuje Váš dekolt, padnou Vám jako ulité...".
Květa namítla, že se jí zdají moc odvážné a jejich odstín příliš bledý k její barvě pleti, ale dcera s prodavačkou ji okamžitě argumentovaly, že je třeba také vyzkoušet něco nového a světle hnědá je
Květa byla "ukamenována" jejich neotřesitelnými argumenty a šaty si koupila. Dcera měla skutečně radost a pochválila maminku, jak si hezky vybrala. "Počkej, jak ti to bude na mých svatebních fotkách slušet!"
Nebyla to pravda.
Květě to na fotkách příliš neslušelo. Nebyla to tak zcela chyba nových šatů, ale výraz obličeje byl strnulý a nepřirozený. Květa se v odvážných šatech cítila mizerně. Po celý svatební den si posouvala výstřih šatů co nejvýše a uhlazovala sukni, která se ji zdála příliš krátká. Snila o těch starých zelenkavých, ve kterých tančila s dědečkem...
Manipulativní pověra nám vnucuje názor, že za své chování jsme zodpovědni druhým lidem, a tedy to, co děláme, jsem jim povinni vždy vysvětlit, zdůvodnit, ospravedlnit.
Často se tyto situace odehrávají s prodejci.
Avšak je dobré si uvědomit, že vždy můžeme říci: "Děkuji, že jste se mi tolik a velmi ochotně věnovala, ale já to zboží nechci a NEKOUPÍM HO."
Při jakýchkoli dalších nabídkách prodejce, které nejsou ničím jiným než vnucováním zboží, není člověk povinen zdůvodňovat a vysvětlovat, proč nechce koupit. Většina lidí se ovšem cítí "zaskočena", mají pocit viny, že připravili prodávajícího o čas a energii. Začnou se pak zaplétat do vysvětlování a zdůvodňování. Tyto slabší povahy často nakonec zakoupí to, co vůbec nechtěly, protože je jim trapné, že "obtěžovaly".
Ti silnější sklouznou do agresivnějšího jednání a vynadají prodávajícímu, že je neseriozní, a často používají věty "to přece vidí každý, jak špatně jednáte" a práskají dveřmi.
Vedle asertivního jednání existují ještě dva základní životní přístupy, agresivní a pasivní.
Pasivně jednající člověk nedokáže posadit své požadavky a neumí je ani přiměřeně sdělit. Často působí unaveně, vyčerpaně, depresivně, leckdy jako vtělená výčitka.
Ve společnosti si sedává nejraději dozadu nebo do kouta, pokud promluví, pak tichým, nesmělým hlasem.
Jeho typické postoje: "Na to já nemám, na to bych nikdy nestačil(a), nezbývá mi, než nést svůj úděl."
Agresivní člověk užívá vulgárních slov, odvolává se na hlas veřejného mínění, zvyšuje hlas a ostentativně práská dveřmi.
Jeho typické postoje: "Všichni jsou špatní, jen já jsem dobrý, vynikl bych, kdyby mi šéf neházel klacky pod nohy a zákazníci neměli nesmyslné požadavky."
Budete poté jednat asertivně, vyhnete se agresivitě i pasivitě. Také nebudete muset trávit dny v šatech, ve kterých se necítíte dobře.
Asertivní právo číslo 2 zní:
Máte právo nenabízet žádné omluvy a výmluvy ospravedlňující vaše chování.
Zdroje: Tomáš Novák, Yveta Kudláčková, "Asertivní žena", nakl. Grada Publishing 2000
Věra Capponi, Tomáš Novák, "Asertivně do života", nakl. Grada Publishing 1994
Nový komentář
Komentáře
Amálie: říkej si, že je to JEJICH problém, ne tvůj
Nediv se. Asertivní jednání tu je celkem nové, dřív to tu nějak nebylo zvykem, tak na to lidi nejsou zvyklí...
Nyotaimori: tohle mě spíš baví, než že by mě to obtěžovalo
ale bohužel k nám nikdo takovej nechodí
Svědky Jehovovy potkávám akorát na ulici, většina jich ale jen tak mlčky a nehybně stojí s časopisy vystavenými v ruce...
Nemam vůbec problém říct s úsměvem: "Děkuji, nemám zájem", ale právě proto jsem se stala už párkrát terčem kritiky.
Nejednou se mi stalo, že okolí neumělo asertivní chování přijmout! A třeba ženský v práci si brblaly něco v tom smyslu "si myslí, že když je mladá a hezká, tak jí na ty úsměvy naletíme". Ony kolegyně vůbec nepochopily, že si kvůli jejich jemnocitu nebudu vymýšlet lži, proč si od nich nekoupim šaty původně pro dceru. Akorát mě pomlouvaly, že si to můžu dovolit, tak proč jsem jim nepomohla se toho zbavit. Ale nechápu, proč bych to měla dělat.
Jo a taky nesnášim, když mě otravuje prodavačka v obchodě. Sama vim, v čem se cítim dobře a ještě jsem nebybrala špatně. Ale musim uznat, že existují i prodavačky, které se mile zeptají, já je s úsměvem odmítnu a ony se decentně vzdálí. Do takového obchodu pak chodim ráda.
Myslím,že to vnucování prodavaček je asi tím,že nejsou placeny od toho kolik lidí vleze do obchdu,ale jsou dost často placeny procentuálně z tržby. Pak se nesmíme divit,když nám řeknou,že i ten pytel od brambor nám sluší. Ochutnávky obcházím a nebo zabírá "děkuji nechci jsem na dietě". POdomní prodejce,různé sekty slušně vyhazuju.
taky jste zjistily devcata kdyz neco chcete omlouvat tak sahodlouze vysvetlujete a pak se do toho zamotate,ze to vubec nevypada verohodne.Je opravdu nejlepsi rict NE a hotovo ale hodne lidi vysvetluje.
Kdyz v obchode nabizeji ochutnavky tak rikam:Dekuji nechci.Slusne s usmevem.Malokdy si neco ochutnam.Ja na tohle proste nejsem.Jak nekdo rika:obejdu kram a najim se a napiju.Tady maji na ochutnani syr tady
tamhle susenky kus dal vino.To nesnasim.Nemam rada ty navstevy tech poboznych doma.Jsou silne neprijemny.Nechci nashle.Jednou prisel kvuli vysavaci jako predvest.Rikam nechci a on zacal povidat a povidat tak jsem mu vysvetlila,ze tuhle firmu uz znam a nemam zajem aby mi obraceli byt vzhuru nohama.Se urazil.Prej prijde az se uklidnim
A jednou prisel s tema pohledama,ze je malujou postizeni a ja ze nechci tak na me zacal rvat,ze by mi pral byt postizenou.Smrdel byl ozralej.No fuj.A hlavne tomuhle neverim.Tisknou to v tiskarnach.Kdyz prispet tak bych sla do detskeho domova a konkretnimu diteti dala ovoce,hracku.Tomu diteti to uz nikdo nevezme a hotovo.Taky tady byli jednou 4muzsky v dlouhejch cernej kabatech a sel z nich strach.Manzel si stoupl za dvere a oni mluvili a pak se mi cpali do bytu tak manzel vylez se divili.Normalne meli nohy uz u me v byte a nechteli uhnout.Taky mate takovehle zkusenosti?
Když je v obchodě ochutnávačka a spěchám, tak je radši obejdu velikým obloukem. Když ne, tak se zastavím a jestli je to něco, co mám ráda, tak ochutnám. Když mi to chutná nebo je to něco, co už znám, tak i zakoupím, většinou je to výhodné - koupím třeba 2 ks a třetí dostanu zadarmo. Odmítnout ale taky umím. Tuhle jsem šla a volá na mě slečna : pojďte ochutnat! Tak koukám, co tam má a vidím tuzemák nebo jak se to teď jmenuje. Tak jsem jí řekla : ne, děkuju, to já vůbec nepiju.
jsou různí dealeři. Nikdy bych si nekoupila nějaký výrobek asi po 5 minutách prohlížení. Když něco kupuju, tak si o tom něco přečtu, podívám se po obchodech, srovnám a pak si teprve vyberu. To je jejich, oni počítají s tím, že člověk v poblouznění mysli něco koupí a pak lituje, já blázen, co jsem to koupil za šmejd. Nedávno u nás zvonila dvojice a chlap, že prej je majitel nějaké telefonní firmy a přišel mě nabídnout levnější volání ( to jistě, majitel bude obcházet lidi ). Tak jsem řekla, že nemám zájem a šmytec. Nejlepší je hned je odpálkovat a je klid. Nesmí se s nimi člověk o ničem bavit.
Jednou jsem šla zrovna od zubaře s čerstvou plombou a nesměla jsem 2hod. kousat. A v obchodě byla zrovna ochutnávačka nějakých sušenek. Tak jsem jim řekla, že nemůžu, že jdu zrovna od zubaře. Nevím, jestli tomu věřili. Myslím si, že je lepší říct : Ne, děkuji, nemám zájem.
Co ale nesnáším,
V obchodě mám taky ráda klid, ráda si věci prohlížím a vybírám sama. Nesnáším prodavačky, co chodí za mnou jako detektiv po celém obchodě. To jdu radši pryč.
werka: o to tady asi nejde, já na tom taky neshledávám nic nehygienického... doma koneckonců taky nejím ze sterilního nádobí
Jde o to odmítnutí. Někdy si dám, ale když nemám chuť nebo prostě z nějakého důvodu nechci, tak slušně odmítnu a nemám potřebu nikomu vysvětlovat, proč jsem odmítla, a ani z toho nemám špatný pocit.
Taky mně dost vadí poslední zvonění a všudypřítomní vymahači penízků
Dávám symbolicky jenom těm prvním,pak už odmítám.
Koukám, že tu budu za
, když přiznám, že ochutnávám dost často (ne všechno - u kafe třeba vím, že je to marnost - prostěmi nechutná žádný). A přiznám se, že mi na tom, že si vezmu kostičku čokolády v papírovém košíčku, půlku miňonky nebo jogurt rozdělený do pidi mističek, nic extra nehygienického nepřijde. Neberu si jen u nás v sámošce, kde občas mají na tácku nakrájenou nějakou klobásu a podle stavu vypadá, že notně dlouho
. pokud mají nkde na stolečku rozkrájené jedno balení miňonek, tak mne to fakt nebere - to bych si nemohla koupit ani rohlík (v těch se lidi mnohdy hrabou dost nechutně a zcela nekontrolovatelně - už jsem pár upozorňovala, že na jimi holou rukou ošahaný rohlík není nikdo zvědavý)
gerda: já myslím, že těm holkám je to jedno... je to jejich práce a určitě nejsou placené od počtu zákazníků, kteří si od nich vezmou sousto
Kromě toho si já osobně nemyslím, že bych jim nějak ubližovala nebo je zraňovala, když se na ně mile usměju, poděkuju za nabídku a řeknu, že nemám zájem. Nevidím důvod, proč lhát a vymýšlet si všemožné důvody, proč si od nich ten kus sýra (nebo co) nemůžu vzít. Asertivita přece učí, že člověk není povinen svoje rozhodnutí nikomu zdůvodňovat a ospravedlňovat. Pokud odmítneš slušně a vlídně, není důvod, proč z toho mít špatný pocit
Dospělý člověk přece musí umět přijímat i odmítnutí. A ta slečna u stánku se z tvého "ne" jistě nezhroutí. Za minutu si na tebe už ani nevzpomene...
Jednou se tu o problému říct´ NE už diskutovalo. Jedna pisatelka, která stála na té druhé straně pultíku, než zákazník, psala, že je lepší odmítnout stručným ne, než vysvětlovat, že namám čas, peníze ap. Nedělá mi problém odmítat, ale tenhle příspěvek mě utvrdil v tom, že nic zbytečně nevysvětluji. Když nechci, tak nechci - a nemám z toho špatný pocit
vivian: ale výsledek je týž a je to tak nemrzí, ne? Mně přece nejde o osobní hrdinství, ale abychom byly obě strany spokojené - je neurazím a sama si nevezmu, co nechci. Abychom to zas nehnaly do opačného extrému, sebeprosazení bez ohledu na druhé.
gerda: "ne" se dá přece říct i slušně a klidně, s úsměvem... odmítnout se musí umět
Mám dobrou knížku, jmenuje se "Nauč se říkat NE", napsala ji německá autorka (myslím, že Ulrike Dahm?) a tam právě tohle dobře popisuje. Lidé se obvykle za něco schovají nebo na něco vymluví, protože neumějí odmítat. Když zalžeš, že máš dietu, nemusíš přímo odmítnout - protože nechceš, nedokážeš to. Protože ti jich je líto a nemáš to srdce jim říct "ne"...
vivian: já se přiznám, že těch prodejců se vzorky je mi po lidské stránce někdy dost líto, jak se snaží - dnes je to těžké a ani se nedivím, že ve snaze udržet si místo ochotu často až přehánějí a vnucují se. Proto raději odmítám slušnou a diplomatickou formou - třeba to svedu na tu dietu, ne příkře tím, že na bych na ně vyštěkla to NE!!! Vždycky si sama sebe představím na jejich místě. Dobré slovo nic nestojí a výsledek je stejný a lepší o to, že jsme se druhé strany citově nedotkli:)
Tedy já jsem dnes překvapena dvakrát: jednak mi doteď nějak nedošlo, že bych se někdy měla zabývat případnými svatbami potomků - tak nějak očekávám, že jestli to jednou nastane, bude mi sděleno příslušné datum a místo, kam se mám dostavit, a to bude vše. Do příprav mluvit nechci a nebudu ( a už vůbec to nebudu financovat ). Druhak se mi zdá divné, že matka dospělé dcery si nechá vnutit drahé šaty, v kterých evidentně už nikdy nikam nepůjde, vyhodit je jí bude určitě líto, když byly tak drahé, a dát je někomu je obtížné, každému nepadnou... Spíš bych pochopila, kdyby to bylo obráceně - kdyby se dcera nechala od matky navléct do nějakých složitých svatebních šatů a vlečkami a závoji, které by sama nikdy nechtěla.
Já mám s asertivitou docela dobrý zkušenosti ... jen prodavači občas nechápou, že to není drzost, ale slušnost ... Naposledy jsem se asertivně zachovala při nákupu kojenecké výživy pro v tu chvíli pětidenní miminko. V porodnici mi doporučili něco, co v dotyčné lékarně, kterou jsme měli při cestě z porodnice, neměli ... A slečna podavačka a účtovačka mi začala jako alternativu nabízet ovocné šťávy
Když jsem se ohradila, že chci něco pro pětidenní miminko, ne pro roční, tak se bránila slovy :"Tomu já nerozumím, od téhle firmy tu máme jen ty ovocný ..." Tak jsem chtěla, ať zavolá někoho, kdo tomu rozumí ... to byl ksicht, co hodila a hlavně ani ta další podavačka nebyla ochotna nabídnout alternativu ... Nakonec jsem jí k tomu musela "dokopat", ale za takovýhle služby bych fakt
A dámy byly ještě uražené, že jsem si stála na svém
A pokud jde o oblečení - kupuju jen to, v čem se dobře cítím - není to jen střih a barva, ale materiál a provedení, co rozhoduje. Od prodavaček si radit nenechám
Nevím jestli to je rokama
(nastřádané životní zkušenosti
) ale když to tak tady čtu, tak JÁ SE ASERTIVNĚ CHOVAT UMÍM
Nikdy se mi do ruky žádná odb.literatura nedostala, ale v tom doporučeném chování se poznávám. A už i v minulém článku.
Podotýkám znova, že se tAK UMÍM CHOVAT AŽ TEĎ, jako mladá holka jsem také byla ťulík, který si vše nechal namluvit.
I přesto bych si tu knížku ráda přečetla, asi napíšu
To já si opravdu koupím jen to, v čem se cítím dobře.
Ale moje maminka s oblibou říká: "To si kup, to ti moc sluší" a připadám jí "hezká" i v oblečku pro šestnáctiletou nebo modelu "kvítečky a volánky". Nevím, jestli je slepá
, ale vždycky vydržím a řeknu, že nechci. Ona sama si zase není schopná koupit cokoliv bez týmu poradců, o všem stále pochybuje nebo se naopak nechá "od dobré kamarádky" natlačit do nějaké hrůzy.
Bohužel je takto nerozhodná i v normálním životě.
jindriskas: o téhle knížce je zmínka v každém článku o asertivitě tady, tak jsem si ji koupila, abych věděla, "vo co de"