Nikdy v životě jste neviděli většího analfabeta na zeměpis, než jsem já. Nikdy jsem nepobrala, co se po mně chce, když přede mě dali slepou mapu, a kdybyste mě chvilku přesvědčovali, že v Ústí na Labem teče Punkva, vezmu to za své. Nikdo holt není dokonalý...
A nikdy to se mnou nebylo jinak. Svého času, jsem zde dala k dobrému historku z dětství.
Otevírám s ní dnešní téma dne:
- Máte orientační smysl?
- Jak jste na tom se zeměpisem?
A tady už je slibovaná historka: Říp je vysokej jako lejno
Nad další koulí ze zemáku můj zcestovalý otec řval jako bizon.
„Tak to ne, podívej se! Tady si sedneš a budeš to mrskat!“ Zprudka vstal od tlačenky a začal.
“Hlavní město Belgie?“
„Nevim.“
“Tak Holandska?“
“Bonn.“
„Blbe!“
“Nejvyšší hora na světě?“
„Nevim.“
“Šmarjá, tak alespoň nevyšší hora v Čechách?“
“Říp.“
„Já ji asi zabiju.“
„Myslela jsem, že když se na ni drápal praotec Čech a viděl celou zaslíbenou zemi, oplývající mlékem a strdím, že je vysoká.“
„Ty jelito, Říp je jenom o trochu vyšší než psí lejno,“ máchal rukama s knihou v ruce.
“Sněžka je to, ty tele!“
“A proč se teda nedrápal na Sněžku?“
“Vona na mě kouká jako sůva,“ pravil směrem k mamince a znechuceně odsunul tlačenku.
„Tak jí dej něco snazšího,“ zastala se mě maminka.
“Jo, co je větší, Čína, nebo Vatikán, ty umělkyně?“
Kdybych řekla Vatikán, asi by umřel.
Našla jsem konec světa?
Naposledy jsem projevila svůj nesporný talent se ztratit pomalu kdekoli, když jsem pro vás jela vyrobit rozhovor s věštcem Brázdou ZDE.
Najít Jinočany? Brnkačka. Podívala jsem se na internet. Jasně, Barrandov a dál pak bude určitě cedule.
Nooo, tak nebyla!
Po té, co jsem projela několik tunelů, které byly pro klaustrofobika vskutku tristním zážitkem, jsem na Zbraslavi dopěla k přesvědčení, že něco je špatně.
Chca nechca jsem se musela dát na cestu zpět. Tedy znovu absolvovat tunely. Tlak se mi snížil na tlak slepýše, orosilo čelo a klepaly se mi na pedálech nohy.
Uhla jsem z dálnice doprava. Ono to taky z dálnice dost dobře nejde na jinou stranu. Zoufalá jsem začínala být kdesi v polích. Přede mnou nic a za mnou záhy také nic.
Možná jsem našla konec světa.
Napsala jsem příteli, že je mi líto, že se už nikdy neuvidíme, a smiřovala se s faktem že bídně zhynu někde na konci Prahy v místech, které nikdy nikdo nenavštívil.
Nakonec mi nezbývalo než se zeptat.
Jakýsi dobrý člověk mě po té, co jsem mu stručně vylíčila, kudy jsem jela, ujistil, že Jinočany jsem již dvakrát objela. Potěšil mě.
Ano, potěšil, neb jsem nabyla dojmu, že vesnice toho jména neexistuje a nikdy ani neexistovala.
Nepřijela jsem k panu Brázdovi pozdě. Jak to?
Je to proto, že sice naprosto nemám orientační smysl a zeměpis je mi asi tak blízký jako vegetariánovi prorostlý bůček, zato mám výtečnou intuici, díky které jsem vyrazila o dvě a půl hodiny dříve.
Přijela jsem na čas.
Cestou zpátky jsem příteli už jen volala, abych se zeptala, když jedu do centra, kde mám mít Slunce. Neb jemu stačí i souřadnice k tomu, aby okamžitě věděl, ujistil mě, že pokud mám Slunce před sebou, jedu správě.
Probrala jsem se až na Smíchově. Tam to znám...
Odvezte mě za barák, dejte mi jen mapu a spácháte vraždu!
Celý dnešní den se budeme bavit vašimi historkami a cestovatelskými úspěchy, které prosím pište na redakce@zena-in.cz.
Také ještě přihodím i některé vlastní příběhy z minulosti.
Bude cestovatelská soutěž, u které spoléhám na vaši brilantní inteligenci a intuici, neb ji budu připravovat já, bude Borec a Chcípák a nakonec i cena pro vítězný příspěvek.
Přeji vám krásný den s buzolou a mapou! :)
3. Uhodni řeku podle citátu. „Kostky jsou vrženy“( „ALEA IACTA EST“)
Nový komentář
Komentáře
CityCat — #30 Jsi správná šoumenka....
V lese je to brnkačka. Navigovat při cestě autem krajinou taky zvládnu, ale město je moje smrt! Obejdu několik domečků a jsem v ...
opportunity — #28 Však jsem se taky klidila, protože mého kliďase muže jsem myslela, že trefí šlak a byl nepříčetný, tak jsem vyklidila bojiště, syn opravdu objel několikrát celou Prahu. No, měl krátce ŘP a nějaká objížďka a vytrénoval se k dokonalosti...
OlgaMarie — #33
A v depu Ti nic nedali?
Kaylie — #27 Mě si táta poslal pro výplatu do Vodních staveb v Hostivaři a já se divila v depu tramvají, že tam Vodní stavby nejsou!
A také jsem jednou zazmatkovala v tramvaji na Petřiny, kampak že to jedu, vždyť tudy jsem tramvají nikdy nejela.
Vystoupila jsem, šla pěšky zpátky a jela znovu na novou jízdenku.
U mě je pravidlem, že co si najdu sama, pamatuju si navždy. Pokud na to místo někdo dopraví, sama to pak stejně hledám, protože se nesoustředím na to, jak se tam jde/jede, ale na rozhovor. Pak si uvědomím, že vlastně nevím, kudy jsme šli
S hledáním v mapách problém nemám a kdyby něco, existuje GPS 
Moje kamarádka trpí naprostým orientačním kreténismem, když jsme byly na střední, trvalo jí celý prvák, než zvládla křížový podchod (jediný ve městě), vždycky vylezla špatným průchodem a strašně se divala, jak to, že je zase na blbé straně. Ironií bylo, že po matuře nějakou dobu pracovala v obchodní firmě a částečně jako dispečer, který navigoval obchoďáky, vždycky říkala, že na mapě je t jasné, ale v reálu ...
Jdu rozšířit řadu bludiček. Začalo to už mým narozením, protože to jsem zvládla nohama napřed. Hlava zaostala někde pozadu. Zeměpis a mapy mě baví do té doby, než je mám prakticky použít. Většinou se dostanu na správné místo, ale dost se přitom nachodím. Obzvlášť hrdá jsem na svůj výkon při hledání hotýlku na Montmartre. S kufrem na kolečkách v noci rachotícím po kočičích hlavách jsem dokázala chodit dokola tak dlouho, až můj pokoj pronajali v domění, že nedorazím. Jako bonus mě pak poslali jen o dvě ulice dál, kde mi obratem zajistili spaní... mám pokračovat? Tu noc jsem šla spát až ráno.
macamala — #24 To mi povídej! Partner si tam zadal město - mělo být v Německu na břehu Bodamského jezera. Přes jezero bylo ještě jedno městečko stejného jména, ale švýcarské. Navigace nás stále hnala na přívoz, přičemž náš cíl byl 6 km při břehu jezera.
Kaylie — #22 Ze Stodůlek netrefit na Plzeň, když ve Stodůlkách končí D - Rozvadovská spojka, to už teda je umění
OlgaMarie — #26 Jo, to je hned! Já to takto popletla v Praze kterousi čtvrť a nedojela jsem na pohovor do zaměstnání, neb jsem jela druhým směrem...
Navíc tam byla i ulice podobného jména...
macamala — #24
Docela je sranda, když si tam zadáš jinou vesnici na shodu názvu. Kamarádce se to stalo a do cílového místa jela 6 hodin místo dvou!
Mně orientace v terénu problém nedělá, jako mladá jsem se věnovala i orientačnímu běhu (tedy v mém případě spíš chůzi
). Ale syn je borec, dneska ho hledala učitelka, že nepřišel včas někam na sraz kvůli matematické olympiádě, nakonec tam vůbec nedorazil a obrátil to domů, protože to nestihnul. Aby to taky stihnul, když mu jeden autobus ujel a pak nasednul do jiného, ale úplně blbého, a jel na opačnou stranu a ne do Prahy. 
Asi mu napíšu do žákovské jako omluvu, že je blbej a nemá orientační smysl a netrefí od nás z vesnice do Prahy. Normálně ho vozím na metro autem. 
Dřív jsem navigovala s mapou, dnes jezdíme s navigací. Navíc vidím směrové tabule už v dálce, tak i to mi pomáhá k orientaci.
Mám to stejně- zatočit se mnou 3x na náměstí, tak už se z něj nikdy nedostanu ven...
Syn jel jednou ze Stodůlek na Plzeň, navigoval ho tatínek po mobilu co chvíli. Synek najezdil po Praze skoro 100 km, než vyjel směr Plzeň, stačila nějaká objížďka a byl někde...
Jinak klidný manžel tehdy skákal metr dvacet.
Hned na Proseku, hned na druhém konci Prahy, to je na komedii.
Michaela Kudláčková — #18 No mně zase vrazil občas mapu na klín manžel, když jsme jeli třeba na dovolenou či jiná neznámá a neoznačená místa (to proklínám, že někde nejsou cedule jak vrata), dopadlo to většinou tak, než jsem to našla, tak jsme to přejeli, či vysvětlila - totéž, navíc houby vidím, a orientace k tomu, mapa je můj nepřítel !
Většinou to dopadne tak, že sjede ke krajnici a podívá se sám, ale několikrát jsem měla pravdu, za tou jsem si stála a on mi zas nevěřil, tak co mi strká tu mapu?
Jednou se mi stalo, že jsem suverénně navigovala sama od sebe a správně, manžel z údivu nevycházel a já taky ne. Je to velice příjemný pocit, vědět kudy tudy. To asi nebyl pánbu doma...
Ale zjistila jsem , že to fakt má úzkou souvislost s mým úhlavním nepřítelem v životě - matematikou. Většinou to bývá společné. No a proto jsem taky celý život účetní, jsou věci, co nepochopím.
Michaela Kudláčková — #15 Jejdánečku, ještě to, stačí, že jsem to JÁ.
Ja mapy naopak miluju, porad si nejake kupuju a pak si na nich zalibne cestuju prstem a planuju vetsinou pak neuskutecnene dalekosahle vylety (hlavne na kole) :)... A od te doby, co jsem pro sebe objevila Google a jeho mapy, tak je mi uplne blaze: vzdycky, kdyz musim jet nekam, kde jsem jeste nebyla, "nakoukam" si tu cestu na satelitnim pohledu na netu, max.si udelam par poznamek a trada. Cestou se mi pak ten obrazek jakoby vynoruje v hlave, takze papirovy mapy pouzivam v aute jen v nouzi nejvyssi (necekana objizdka atd.). Perlicka byla jednou, kdyz jsem vezla syna na fotbal.zapas jeho muzstva do mirne vzdaleneho mestecka a dorazili jsme na misto jako jedni z prvnich. Ti posledni, co se priharcovali za trictvrte hodiny po nas, meli vsichni do posledniho GPS
... jeden z nich pry navic diky moderni technice skoncil malem v rybnice :).
Michaela Kudláčková — #18
mostni konstrukce !! 
mineralka7 — #16 ..taky jsem jednou navigovala...myslím, že ten člověk by mohl nervama držet mostní konstrukce.
Když jsme byli potřetí na stejném místě, jen z jiné strany, vyvětlil mi, že tou mapu nesmím točit.
já nemám s orientací žádné problémy
na což spoléhají ostatní, když se někam vydáme 