Kamarádka. Takové to světýlko, naděje, že když bude nejhůř, tak zavoláme Kláře, Aleně, Daně nebo Radce, sejdeme se někde ve vinárně a všechno to bezpráví, co se nám děje, jí vypovíme. Otázkou zůstává, kam až je člověk schopen zajít, pokud se svěřuje. Asi hodně záleží na tom, jak dobře kamarádku známe. Někdo si získává známé snadno a svěřuje se každému pomalu na potkání. Jiný toho schopen není.

"Mám nejlepší kamarádku ještě z dětství," tvrdí osmatřicetiletá Zdena. "Známe se tak dobře a tak dlouho, že bychom jedna na druhé poznaly, kdybychom zalhaly. Vím, že jí můžu říct všechno. Asi by mi nepomohla, pokud bych třeba přišla o práci nebo kdybych měla nějaké vážné rodinné potíže, ale to je asi normální. Každý si řeší ty své. Stačí mi, když se vypovídám. Hrozně se mi uleví. I to často pomůže."
Někdo má kamarádky z dětství nebo z dob studií, ale pokud se lidé vídají jen málo, může se stát, že se pomyslná důvěrná nit zpřetrhá. "Život si s námi tak pohrál, že každá z nás, ačkoli to vypadalo, že jsme si hodně podobné, žije dnes úplně jinak, nemáme skoro nic společného," říká má bývalá spolužačka Renata o své dobré kamarádce z domu, kde jako dítě žila. "Naše cesty se v dospělosti rozdělily a jsme diametrálně odlišné. Myslím, že řeč by vázla, pokud bychom chtěly stůj co stůj naše přátelství oživit. Každá děláme jinou práci, máme jiné koníčky, Olina zůstala svobodná, zatímco já mám manžela a dvě děti. Nevím, asi by to už nebylo ono."

Renata je typ ženské, která je hodně nedůvěřivá. "V práci se můžu kamarádce svěřit s tím, co mám doma, ale sousedce v domě bych to samozřejmě neřekla," přiznává Renata. "Naopak jí zase můžu naznačit, jaké jsou problémy v kanceláři. Ne, že bych jí to všechno vyklopila, ale dá se říct, že se jí dokážu svěřit." Podle ní je dobré, když každý o ní ví jenom něco. "Funguje to spolehlivě, ženským, co s nimi chodím na aerobic, můžu říct skoro nejvíc, protože ani pořádně nevědí, kde bydlím a co dělám, takže takové ty obecné problémy, jaké mám s mužským a s dětmi, se před nimi nestydím přiznat," říká Renata. "V práci bych se bála, že by toho někdo mohl zneužít. Bylo by mi to nepříjemné. Dneska už chápu, když se někdo svěřuje cizím lidem třeba ve vlaku. Možná je to nadsázka, ale podle mého to funguje."

Asi je úplně jedno, kde na báječnou kamarádku narazíme. Můžeme ji poznat už v dětství, ale také až později, na studiích, v práci, vlastně kdekoli. A otázka, co říci a co si raději nechat pro sebe, je věcí vzájemné důvěry. Říkám vzájemné, protože kamarádka tu není proto, abychom jí vyklopily jenom svoje starosti a na ty její si nedokázaly najít čas...