Možná jste si toho také všimli – kamarádka, před svatbou hýřící aktivitou, se po svatbě najednou stane doslova domácí puťkou.
Jako argument používá – „manžel by mi to nedovolil“.
Přitom manžel chodí pravidelně na fotbal, nebo do svazu rybářů a ona čučí jako mučednice doma.

 

Takhle tedy, milé dámy, ne.
Muži jsou totiž důslední, co se týče jejich zájmů.
Fajn ve středu máš fotbal – já budu v úterý chodit cvičit – už mám permanentku.
Muž se totiž taky neptá, ale suše oznámí. Taky obvykle namítne – „ty jdeš jen plkat s kamarádkami, ale já mám schůzi myslivců“.

Tak, holoubku, ale tyto aktivity jsou rovnocenné a stejně důležité.

 

Já jsem po svatbě svedla úspěšný boj s manželem a tchánem.
Jednalo se o zahrádku.
V jejich provedení se po příjezdu zakleklo a skalka, záhony…znáte to.
Postupně jsem si vymohla zrušení celých dvou záhonů a založení trávníčku, abych měla kde chytat bronz a rovnat záda. Pochopili, že budu dělat jen tehdy, když k tomu budu mít sama chuť.

 

Taky jsem přemýšlela o tom, že nebyl marný zvyk vyhlášení určitého dne jako návštěvního.  Bavily jsme se o tom s kamarádkou Věrou – a ona , žena činu,  to uskutečnila.
Vyřešila tím nepříjemný zvyk jedné z babiček.
Ta přepadávala rodinu naprosto nečekaně v nejnemožnější dobu a dožadovala se vnoučátek. Takže jí byla vyhražena středa. Věra navíc může počítat s volnem, které využije, jak právě potřebuje.

Ony totiž ženy, co právě odešly do důchodu, pokud nemají nějaké koníčky, najednou nemají čím vyplnit volný čas a soustředí se na rodiny svých dětí – a těm je někdy ouvej.

Nebo jaké zkušenosti máte vy?