Prvním poznatkem, který lze učinit o velmi nadaných dětech, je skutečnost, že disponují schopnostmi, jež neodpovídají jejich věku. Psychologové je proto označují za předčasně vyspělé děti a průměrní lidé v nich vidí malé génie. Tato děvčata a chlapci fascinují své rodiny, kamarády, ale také vědce, zabývající se fenoménem inteligence.

Mimořádně talentované děti jsou schopny dosahovat velmi záhy neuvěřitelných výkonů: rychle a efektivně se učí, myslí jako dospělí, žonglují s matematickými nebo fyzikálními vzorci, naučí se často zcela samostatně a předčasně číst a již v předškolním věku obsluhují klávesnici počítače. Vynikajících výsledků, neodpovídajících jejich věku, dosahují v přírodních vědách, v literatuře nebo v oblasti umění (hudba, malířství) a ve sportu.

Leckterý hudební virtuos se zaskvěl už v dětském věku. Mozart se například naučil ve čtyřech letech hrát na cembalo, v šesti letech složil svou první sonátu a jako dvanáctiletý zkomponoval první operu. Také Primo Conti, geniální italský malíř, nakreslil svůj první autoportrét v jedenácti letech.

Jsou příčinou mimořádných schopností dětí v matematice, kreslení, nebo ve sportu nějaké specifické rysy jejich mozku?
S největší pravděpodobností ano. Přitom se však rozdíl netýká anatomických dispozic, ale jen a jen schopnosti zpracovávat informace. U lidí se zvýšenou inteligencí dosud nebyly zjištěny žádné anatomicky ani fyziologicky měřitelní zvláštnosti.

Další obtíž spočívá v tom, že neexistuje žádná všeobecně uznávaná definice inteligence. Pod tímto pojmem se skrývá spíše komplex nejrůznějších mozkových aktivit: schopnost rozumět a zpracovávat myšlenky, schopnost abstrakce, schopnost adaptovat se na nové situace, kreativita, stejně jako dostatečná paměť a schopnost reprodukce – to jsou jen některé z jejích charakteristik. K pojmu inteligence však také patří schopnost chápat druhé lidi a podporovat jejich vzájemné porozumění, tedy takzvaná sociální inteligence. K těmto znakům patří také „zdravý lidský rozum“, s jehož pomocí jsme schopni rychle pochopit nějakou kritickou situaci a vyřešit ji. Právě proto, že se inteligence projevuje rozmanitými způsoby, je vlastně nemožné podat nějakou definici inteligence. Ta by totiž byla určitě neúplná.

Lidí s jistou mírou talentu je přirozeně mnohem více než takzvaných géniů. Podle statistik je asi 5 % všech šestiletých dětí v duševním vývoji o půldruhého roku před svými vrstevníky. Jsou označovány jako předčasně vyspělé děti. Ze statistického hlediska proto může na dvacet dětí připadat jedno, jehož duševní výkony převyšují výsledky jeho vrstevníků – což v průměru odpovídá asi jednomu dvěma dětem na třídu. Přestože je toto číslo relativně vysoké, musejí učitelé často vyvinout značné úsilí, než talentované žáky ve své třídě objeví.

Tyto děti se skutečně leckdy chovají nenápadně. Jelikož jim samým jejich jinakost vadí, bývají zpravidla ostýchavé a málokdy se výrazně projeví jako nejlepší žáci ve třídě. Vysoce nadané děti neexcelují nějakými mimořádnými školními výkony, ale své duševní schopnosti drží většinou na uzdě, aby se z nich nestali přemoudřelí otloukánkové třídy. Někdy se z dlouhé chvíle už ani nedovedou soustředit, takže jejich školní výkony rapidně klesají. Když třeba hravě rozumějí matematické látce a dějepis se naučí tím, že prostě jen poslouchají výklad učitele, tráví talentované děti čas sněním a šaškováním.

Zázračné děti, jejichž rozvoj byl od počátku brzděn, mohly být ve škole zakřiknuté a nejisté. Ovšem v prostředí, kde se jejich schopnosti mohly rozvinout, se některé z nich doslova probudily k novému životu.

Duševně nadprůměrné děti sice mohou být mimořádně úspěšné v určitých předmětech, ale zároveň však vykazují slabiny ve svém motorickém vývoji. Obtíže s pohybovým rozvojem bývají tedy často doprovodným symptomem mimořádných rozumových schopností. Totéž platí i o psaní – ruka jakoby ani nestačila sledovat myšlenky těchto dětí.
Další příčinou problémů je to, že stupni duševního vývoje neodpovídá úroveň citová. Mnohé tyto děti mají proto silnou potřebu něhy a vyžadují dětské hry.

Není vůbec jednoduché velmi nadané lidi nějakým záměrným způsobem rozpoznat. Psychologové se v tomto směru spoléhají především na testy, určené ke stanovení takzvaného inteligenčního kvocientu (IQ). Tyto testy jsou víceméně zaměřeny hlavně na pozornost, představivost, schopnost kombinace a rychlost. Jelikož však zcela opomíjejí kreativitu a fantazii, neměří inteligenci v celém jejím rozsahu. Výsledky testů se pak uvádějí v bodové škále. Zcela otevřeně je však třeba říct, že bychom měli brát výsledky těchto testů s rezervou. Ani nízký počet dosažených bodů neznamená ještě nižší inteligenci, protože přezkoušet lze vlastně jen určité části mozku.

Jak je to s dědičností inteligence?
Platí vlastně totéž co pro jiné tělesné znaky: člověk má buď štěstí, nebo ho má méně. Stejně jako lze podědit jisté duševní slabosti, jsou geneticky zakódované i aspekty inteligence.

Nesporný je však fakt, že na duševní vývoj dítěte působí vedle genů neméně významně i prostředí, v němž vyrůstá. Výchova, rodina a sociální prostředí zanechávají na vývoji dítěte trvalé stopy. Jestliže jsou vlohy a potřeby dítěte podporovány včas a dostatečně, má všechny předpoklady k rozvoji určitých schopností. V opačném případě jeho intelekt stagnuje a talent se navenek vůbec nemusí projevit.

 

Podle knížky Tajemství kolem nás (Reader´s Digest) zpracovala