Brek, křik, hysterie, vzdor a svéhlavost. Kdo by se alespoň jednou nesetkal s nervy drásajícím chováním našich milovaných ratolestí, těch sladkých andílků, chlapečků i holčiček.
Že jsou na zabití? Že byste nejraději zapomněli na „ochránkyni práv dětí“ Džamilu Stehlíkovou a řvoucího paviána na místě ztrestali odepnutým páskem? Ale co když se jedná o malého nepochopeného génia?
Nejspíš si to myslí i řada rodičů, která rozčilující chování vzdorujícího potomka láskyplně toleruje, a zcela v jeho područí čeká, až se malý despota vyvzteká a často ještě jeho chování podpoří pamlskem či jinou vynucenou drobností.
Dětský psycholog Mgr. Karel Brůna říká, že se podobné chování rodičů vůči dětem stává stále běžnější.
„Rodiče chtějí klid, a místo aby dítěti vysvětlili, proč něco nejde, proč nemůže dostat všechno, co si usmyslí, proč by mělo udělat to či ono, raději rezignují. A dítě brzy vycítí jejich slabost a začne ji zneužívat,“ vysvětluje přístup rodičů a postoj dítěte psycholog Brůna.
„Z takového dítěte se pak stává vypočítavý uzurpátor, podle kterého rodina skáče, jak on píská. A i ve škole to pak s ním nemají učitelé jednoduché, protože rodiče za potomkem nekriticky stojí a bezmezně ho v jeho »boji« s autoritami podporují.“
…………………………
Nedávno jsem potkala přítelkyni, která mi nadšeně líčila, jaké je její synovec „číslo“. Jak babičku nepustil do auta a ona nakonec musela jet tramvají, jak trucoval uprostřed Karlova náměstí a řval, až ho jakýsi drzý dědek okřikl – „no to se švagr fakt naštval“, jak když s mámou nakupuje, vyvádí pravidelně v obchoďáku tak, že je raději prodavačky berou přednostně, atd. atd. Prostě takové roztomilé „zlobidlo“.
Nakonec rodinného benjamínka označila jako „indigové dítě“. „Ty nevíš, co to je?“ divila se. „To je prostě nadměrně inteligentní a nadané dítě, které už od malička nesnáší běžné nešvary nás dospělých a nesmyslné příkazy, kterým se odmítá podřídit. A ty jeho vtipné hlášky na celou rodinu! To fakt nevymyslíš!“
…………………………
Nemohla jsem si pomoci, ale když jsem poprvé zaslechla pojem indigové dítě, vybavila se mi jako první asociace „kapr namodro“. Možná při představě modrajícího vzteklouna, ječícího a kopajícího kolem sebe…
Ale co vlastně je „indigové dítě“? A existuje vůbec?
Encyklopedie praví: Za indigové děti označuje hnutí New Age děti, které údajně disponují paranormálními schopnostmi, například schopností číst myšlenky. Indigové děti nejsou známy dlouho. Termín indigové děti se poprvé objevil v roce 1982 v knize Understanding Your Life Through Color senzibilky N. A. Tappeové. Děti byly označovány jako „indigové“ proto, že se kolem nich tvořila pozorovatelná indigově modrá aura. Jiná teorie říká, že mají pronikavě modré oči.
Přesněji byly tyto děti popsány v knize The Indigo Children: The New Kids Have Arrived z roku 1998. Její autoři, manželé Lee Carroll a Jane Toberová, v ní tvrdí, že podklady k jejímu sepsání získaly prostřednictvím komunikace se spirituální entitou známou jako Kryon a dětem přiřkli deset charakteristických rysů.
Sekta nebo jen obyčejná lidská hloupost?
Hnutí indigových dětí věří, že se tyto děti narodily duševně spojeny se Zemí a myšlenkami ostatních. Kvůli přirozeným komunikačním omezením kojenců jsou však prý tyto schopnosti (telepatie, vysoká empatie a citlivost) často potlačeny rodiči nebo sociálními vlivy.
Hnutí indigových dětí proto povzbuzuje rodiče, aby v takto nadaných dětech podporovaly právě tyto vlastnosti, které často autority považují za negativní. A protože jsou indigové děti dokonalejší, nadanější a chytřejší než jejich rodiče, měla by se celá rodina těmto dětem přizpůsobit spíš, než aby se je snažila formovat podle zaběhnutého způsobu výchovy.
Šmarjájosef!
Stoupenci teorie také věří, že se tyto děti mezi námi objevily proto, aby upozornily na potřebu zlepšit svět. Tím se většinou myslí snaha o nastolení míru, odstranění zkorumpovaných institucí a přechod od alopatické k alternativní medicíně.
Indigové děti jsou považovány za zastánce takzvané univerzální pravdy – netolerují systémy, které nejsou v harmonii a kterým nerozumí.
Indigové děti jsou údajně obdařené dlouhověkostí, což zatím ovšem nešlo prokázat, protože se začaly rodit až v druhé polovině dvacátého století. Jsou také imunní vůči nákazám typu HIV a jim podobným!
Desatero vlastností „indigového dítěte“
♦ Přicházejí na svět s vědomím královské důstojnosti a často tak jednají
♦ Uvědomují si, že „jsou hodny toho, že mohou být zde“, a jsou překvapeny, že druzí tento jejich
pocit nesdílejí
♦ Vědomí vlastní hodnoty není pro ně velkým problémem. Často
říkají rodičům, „kdo a odkud jsou“
♦ Mají potíže s autoritou (bez možnosti výměny názorů, diskuse
či volby)
♦ Některé věci jednoduše nedělají, například čekání ve frontě je pro
ně nesnesitelné
♦ Jsou frustrovány systémy, jež jsou zaměřené rituálně
a nevyžadují kreativní myšlení
♦ Často nacházejí lepší způsoby, jak něco doma či ve škole
udělat, takže vypadají jako „likvidátoři systému“ (jsou v opozici
vůči jakémukoli řádu)
♦ Na první pohled se chovají asociálně, i když jsou mezi sobě
rovnými. Jestliže kolem sebe nemají nikoho podobného
smýšlení, uzavírají se do sebe s pocitem, že jim nikdo nerozumí.
Ze společenského hlediska je pro ně školní docházka
neobyčejně obtížnou záležitostí
♦ Nereagují na prostředky výchovy typu provinění a trest
(„Počkej, až přijde táta domů a uvidí, cos udělal!“)
♦ Neostýchají se dát najevo své potřeby
Střízliví kritikové ovšem tvrdí, že tyto vlastnosti nejsou nijak výjimečné a lze je pozorovat u většiny dětí.
Zdravý rozum
Skeptikové upozorňují, že „indigové hnutí“ postrádá jakékoli ověřitelné důkazy, které by existenci těchto dětí podpořily, a proto tuto teorii považují za pavědu, za nebezpečný esoterický výmysl. Někteří z autorů literatury o indigových dětech sice vystudovali psychologii, indigové dítě však není uznávaným pojmem psychologie.
Indigová literatura často mluví o „univerzitních výzkumech“ a „spřízněných vědcích“, neexistují však žádné skutečné citace. Podle profesora psychiatrie Russella Barkleye „tyto teorie nestojí na vědeckých základech a nejsou ani dostupné žádné výzkumy“.
Barkley také vyjádřil znepokojení nad tím, že problémové děti bývají jednoduše označeny jako „indigové“, což může oddalovat odpovídající diagnózu a následnou péči, která by jim mohla pomoct.
Podle Českého klubu skeptiků Sisyfos jde o jeden z nejnovějších nebezpečných esoterických výmyslů. Samozřejmě neexistují žádné vědecké studie, které by existenci indigových dětí prokázaly. Indigové děti neexistují už z definice, protože prý neexistuje žádná aura, natož potom indigově modrá.
Další námitkou je, že popisy takových dětí mají široké rozmezí. Někteří popisují deset, jiní sedmnáct vlastností indigových dětí, které se ovšem nijak podstatně neliší od vlastností normálních, hyperaktivních dětí.
Podle některých autorů, včetně psychologů, jsou takové děti ojedinělé, podle paní N. A. Tappe je jich v dětské populaci do 10 let 97 %. V současné době se tedy podle této teorie rodí už téměř všechny děti jako indigové.
Řezat, řezat, řezat (nejlépe i s rodiči)!
Psychologové tvrdí, že jsou skutečně v současné době děti v průměru trochu jiné. Objevují se u nich rysy asertivity, agresivity a sobeckého individualismu, což ale souvisí s negativním vlivem médií, s pořady s magickou a mystickou tématikou, odpovídající New Age filozofii.
Ohroženy jsou především děti, vyrůstající v esoterickém prostředí rodičů, zastávajících myšlenky New Age. Podle jiných lze výrazné „indigové“ chování některých dětí pokládat spíše za projev patologie a měly by být vyšetřeny psychologem.
Pokud je teorie o existenci indigových dětí akceptována a dítě je v této víře vychováváno, může to vést až k vytvoření „bizarní paranormální identity“, patologickému chování a pocitu nadřazenosti.
Vymyšlená „teorie“ o indigových dětech tedy v sobě nenese nic pozitivního. Má ovšem vysokou komerční hodnotu. Informace o indigových dětech ve všech médiích, knižních publikacích, filmu, televizi, videu i zájem všech esoteriků to dosvědčují.
Nový komentář
Komentáře
já tedy indigové (skutečně) dítě viděla, ale většina těch, o kterých se to tvrdí jsou rozmazlení sobečtí spratci a i když si myslím, že se děti bít nemají, někdy to prostě jinak nejde.
Já to řeknu párkrát a když nereaguje, zasáhnu (holt dostane na zadek). Do hlavy ze zásady nemlátím, to mně připadá ponižující (to mám zase z dětství já,když mně tímto způsobem vychovávala mamina ). A myslím, že vychovala dobře (ne,že bych jí schvalovala těch pár facek,ale neuškodily mi). Každopádně mám kamarádku,které její psychiatr poradil,když její vzteklá 3a půl letá dcera není k utišení,tak že ji má obejmout a držet (ona jí na ten zadek totiž ještě nikdy nedala). Tak to já bych nejdřív musela napočítat do tisíce,aby mně přešla chuť jí na ten zadek dát než jí obejmu (a nebo bych jí asi držela poměrně pevně )
mishka76: Když šly v televizi pořady Chůva v akci, všichni rodiče tvrdili, že zrovna to jejich dítě je naprosto nevychovatelné. VŽDY se ukázalo, že ne dítě, ale rodiče jsou špatní vychovatelé!!! Někdy mi vstávaly vlasy na hlavě z toho co předváděli. Chůva dítě zvládla pokaždé, ale jsem přesvědčená, že jakmile se za ní zavřely dveře, všechno se vrátilo do starých kolejí. Komu není shůry dáno...
Dimsy: On totiž patří k lidem, kteří když mají myšlenku, tak ji musí dopovědět a pak o tom diskutuje. A to to ještě vezme od velkého třesku přes dinosaury,opice,neandrtálce až k dnešku. A ta drzost spočívala v tom, když učitel něco říkal, chtěl vědět, proč tomu tak je a k čemu mu to v životě bude. To ale nebyla drzost, on to chtěl opravdu vědět.
To je hezké, že je váš syn hloubavý, ale učitel má dětí ve třídě třicet. A když se třicet dětí rozhodne, že chtějí probrat každou drobnost, těžko se něco naučí. Většina rodičů by asi chtěla, aby učitel všechno pěkně vyřešil s jejich géniem, ale když by se měl celou hodinu zabývat nějakým jiným povídálkem, pro to by asi tolik pochopení neměli... Tím nechci říct, že by váš syn záměrně rušišil vyučování, je dost možné, že jde o zvídavé dítě se zájmem o svět, bohužel školní docházka musí být nějak omezovaná. I když chápu, že tomu prcek nerozumí, když si s ním rodiče povídají a snaží se všechno rozebrat.
Jejda, to už mi dlouho nikdo takhle z duše nemluvil Každá druhá maminka má dneska doma génia, kterému by výchova nevratně narušila duši.
Dimsy: pár na zadek???? to máme několikrát denně.Neříkám, že něco říkám 1000x, řeknu to 3x4x a pak plácnu přes ruku, přes zadek nebo tak, ale ona se otřepe a jede si dál po svém.Takže ty kecy, že syn kamarádky, sestry atd, když mu jednou nařežu a on je pak už vždycky hodný a slušný...to jde mimo mě a nevěřím tomu.Na mojí dceru to neplatí.
Manx: že jsou mý děti nenormální je mi jasný už od jejich narození ale že by byly paranormální ?
Nejhorší je, když má takové dítě vaše kamarádka a ohrožuje vaše děti. zažila jsem si to na vlastní kůži a není co závidět :-(, dokonce jsme kvůli tomu přerušili i styky. nepochopila, že když její 2 letý synek mé 5 měsíční mimino mydlí po břiše a ona se jen usměje a řekne, ale to se nedělá a on to samozřejmě dělá dál, že mně to opravdu vadí. Podle tohoto vzorce jsem se pak snažila své dítě vychovat k tomu, že jeho svoboda končí tam, kde omezuje svobodu někoho jiného. Nevadí mi, když děti dělají čurbík, to patří k věku, dokonce i když občas řvou, až to tahá uši. Vadí mi, když ubližují jiným a maminkám to nevadí, neb si myslí, že děti se mají nechat si vybojovat své místo v kolektivu .
Učím 44.rokem na základní škole, takže už jsem vlastně poznala tři generace dětí a mohu potvrdit, že nějaké "indigové " děti neexistují. Jsou jen děti v dnešní době nevychované, protože rodiče na ně nemají čas ani náladu, a vychovává je vlastně ulice, party,televize,internet,filmy...K nějaké práci, zodpovědnosti,sebeuplatnění, úctě, autoritě ...nejsou doma vedeny.Je zajímavé, že v době, kdy se jim stále nepodstrkovaly jejich práva, věděly, že mají určité povinnosti a ty se snažily plnit,takže nebylo potřeba nějaké "indigové hnutí" a takových problémů nebylo.Nechci ovšem vinit jen rodiče, velký podíl na těchto problémech nese celá naše současná společnost.
shb: aha, takže když mám jedno dítě s poruhcou imunity a druhé s ekzémem, tak mi ty děti chtějí něco sdělit A proč mi to teda neřeknou? Mluvit celkem uměj, tomu prvnímu dítěti je 13 a tomu druhýmu 8.
risina: Nikdy jsem o žádné učitelce neřekla, že je blbá. Naopak je velmi obdivuju, že to všechno vydrží. A říkala jsem to i svým dětem. Chápu, že když má takového diskutéra ve třídě, je to o nervy. Vždycky jsem mu domlouvala, ale on holt měl tu myšlenku, kterou musel vyřešit.
Dimsy: ToraToraTora: Nepovažuju se za blbou učitelku, ale se studenty při hodinách o takových věcech nediskutuju - to bychom nic jinýho nedělali. Pokud mi něco něco opravdu chtějí vysvětlit, případně potřebují vysvětlení ode mě, proč se mají konkrétní věc učit, nabízím jim, že mohou přijít na konzultaci po vyučování. Kupodivu nechodí...
shb: A že nám těch dětí s paranormálníma schopnostma přibývá
...zdá s mi, že v debatě se zase plete průjem a pojem....nic proti lepší výchově spratků- ale nezaměňovat s dítětem, které může mít paranormální schopnosti, a jelikož je malé a nedokáže pořádně ani zformulovat větu, tak se snaží to vykřičet.....ostatně jako všechny malé děti, když chtějí sdělit něco,c o ještě nedokáží....často se to může projevit i např. fyzicky- ekzémy, lupénky, snížené imunity- to je všechno známka psychiky a neschopnosti něco sdělit, či se s něčím vyrovnat...
já mám dítě krystalové...
arjev: Ten závěr, to je nějaká fantazie pro menšiny?
arjev (51): "...otec sundal řemen a kluka spráskal. Matka ho bránila a dostala též." A tohle jako schvaluješ?
Dimsy: No jo, to alespoň mluvil o něčem podstatném, ale mám pocit, že moje dcera ve škole diskutuje už jen z principu, aby měla poslední slovo, i kdyby to mělo být cokoliv. Hrozné je také, že chce být středem pozornosti. Někdy. My už si z toho s přítelem děláme legraci, protože když mě volá, že se musím přijít podívat, že jsem to ještě nikdy neviděla, tak je to něco ve smyslu - podívej, jak kocour leží na břiše... Agátko, to je normální, takhle leží vždycky.... ne mami, teď leží trochu jinak...
Dimsy: Nejhorší srážka není s blbcem, ale s blbou učitelkou...často s celoživotními následky
renicka: Když syn chodil do školy, také jsem neustále byla na koberečku,protožeže vyrušoval a byl drzý. On totiž patří k lidem, kteří když mají myšlenku, tak ji musí dopovědět a pak o tom diskutuje. A to to ještě vezme od velkého třesku přes dinosaury,opice,neandrtálce až k dnešku. A ta drzost spočívala v tom, když učitel něco říkal, chtěl vědět, proč tomu tak je a k čemu mu to v životě bude. To ale nebyla drzost, on to chtěl opravdu vědět.