Frances, mnohdy uváděná taky jako Fanny Burney, se narodila v roce 1752 do hudebnické rodiny. Velký vliv na ni měl především její otec, slavný hudebník a učenec Charles Burney zvláště poté, co zemřela jeho žena, také hudebnice. Frances bylo v té době deset let.

Psát začala Frances už v dětství a své první dílko, novelu Evelina, vydala anonymně v roce 1778. Měla velký úspěch a veřejnost začala pátrat, kdo je jejím autorem. Když byla totožnost odhalena, stává se Frances náhle slavnou. Úspěch má i další dílo – román Cecilia z roku 1782. Vyšel ve velkém nákladu a skvěle se prodával. Díky němu si Frances upevnila svou literární pověst a postavení literární celebrity v Londýně. Hrdinky jejích próz byly mladé, krásné a inteligentní a mocně zapůsobily na Jane Austen, spisovatelku pozdější a slavnější.

Na počátku devadesátých let 18. století se Frances seznámila a provdala za francouzského emigranta generála Alexandra D’Arblaye. Brzy vydává další úspěšný román Camilla, díky němuž může pro manžela a syna koupit dům, první společný domov. Frances psala i nadále. Na jejím kontě jsou tři romány, osm her a množství deníků a dopisů.

V roce 1801 rodina odcestovala do Francie, protože manžel Frances D’Arblay získal funkci ve vládě Napoleona Bonaparta. Ve Francii začne Frances trápit nesnesitelná bolest v pravém prsu. Už ani nemůže zvednout ruku. Několik lékařů se shodne na diagnóze. Jedná o rakovinu. A pokud chce Frances přežít, je nutná okamžitá amputace prsu. Hrozná představa! Má ale přece jen trochu štěstí!

Dostává se do rukou skutečné kapacity – vojenského lékaře Dominiqua Jeana Larreye. Tento mimořádně schopný lékař byl roku 1809 za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu. Stal se jedním ze dvou osobních lékařů samotného Napoleona a provázel ho i na jeho posledním tažení v bitvě u Waterloo. A protože se postavou Napoleonovi dost podobal, byl zajat a měl být zastřelen. Byl však pobočníkem maršála Blüchera poznán, protože dva roky předtím zachránil jeho synovi život. Ten zařídil, aby byl propuštěn, přijat maršálem Blücherem i vévodou Wellingtonem, vítězi u Watterloo, a čestnou eskortou doprovozen do Francie. O tom, jaké renomé měl lékař a jak moc si ho Napoleon vážil, svědčí i fakt, že mu ve své závěti odkázal 100 000 franků a že se o něm vyjádřil jako o nejčestnějším člověku, jakého kdy poznal. Pověstná byla též Larreyova vstřícnost a soucit se zraněnými. Jako první nedělal rozdíl mezi zraněným vojákem vlastním nebo nepřátelským. Byl tak zručný, že dokázal prý amputovat končetinu i za jednu minutu – aby byl pro zraněného traumatický stres co nejkratší.


Do rukou tohoto chirurga a jeho kolegů se tedy Frances v roce 1811 dostala. V den, na nějž byla operace naplánována, ovšem přišla zpráva, že se lékaři o několik hodin opozdí. Pro Frances nekonečné čekání … Ve tři hodiny odpoledne konečně přijely čtyři kočáry, z nichž vystoupilo sedm vážených lékařů.
Před operací dostala Frances sklenici s jakýmsi opiátem na utlumení bolesti. O nějaké narkóze si tehdejší pacienti mohli nechat jen zdát. Potom ji lékař položil na matraci uprostřed místnosti a přes obličej dal jemný kapesník, který ovšem nic nezakrýval… Přes něj Frances samozřejmě viděla všechno - sedm lékařů a jednu ošetřovatelku.

Když se nůž zabořil do těla Frances, ozval se místností hrozivý výkřik. A ten trval do té doby, pokud není po všem. Bolest je děsivá, Frances má zavřené oči a má pocit, že v nejbližším momentu zemře. Nezemřela. Operace trvala „pouze“ sedmnáct a půl minuty. Ale stála zato! Vše do detailu spisovatelka popsala v jednom ze svých deníků. Rekonvalescence sice trvala několik měsíců, ale za odměnu může Frances žít! Ještě dlouhých dvacet devět roků!
Umírá ve věku nedožitých 88 let v roce 1841...

 
Foto: Wikipedie

Ve volném seriálu o zajímavých ženách jste si mohli přečíst:

Reklama