Nemám žádný příběh, kdy bych se namalovala jako kraslice nebo zmokla v dešti či si patlala globin na oči. Ale vzpomněla jsem si na to, jaký býval za „totáče“ mizerný výběr kosmetiky, a především jak mizivé byly informace, které se o líčení a kosmetice vůbec daly získat. (Alespoň v době mého dětství a při životě na malé vesnici) Byly to pro mne smutné časy. Já jsem ve svých pubertálních letech netoužila po dekorativní kosmetice proto, abych vypadala jako děva lehčích mravů, a oslňovala druhé pohlaví, ale proto, abych na svém těle něco schovala.
Mám na kůži na hrudi vitiligo, a jako odrůstající dítě a dospívají dívku mě to velmi trápilo. Když jsem si stěžovala mamince, tak mě vždy odbyla tím, že se přece nemusím nikde vysvlékat, a když nebudu nosit výstřihy, tak to nikdo neuvidí… atd. Nechápala jsem, co to vlastně mám na sobě za fleky, proč to ostatní nemají… atd. Že se jedná o poruchu pigmentu jsem zjistila až později, protože rodiče ani nenapadlo mě s tím vzít k lékaři.
Ale samozřejmě jsem se toho chtěla zbavit sama, a nejlepším způsobem se mi jevilo bílé flíčky samozřejmě opálit na sluníčku, no bylo to hrozné. Výsledkem byla červená kůže a bílé fleky zůstaly, jen byly díky té červené kůži ještě zřetelnější. Ale díky opalování jsem přece jen zaznamenala nějaký pokrok, objevila jsem tmavé opalovací krémy a oleje. Takový Nubian nebo Sahara byly moje nejoblíbenější a já je na sebe natírala i v zimě. Vzpomínám si, že hlavně Nubian nevábně voněl a mastil a špinil vše, co s ním přišlo do styku. Asi v 16 letech jsem objevila Dermacol a pudry a přestala svůj problém za problém považovat.
Teď když nad tím tak přemýšlím, vidím, že moje trápení bylo zbytečné. Škoda, že jsem tehdy neměla více informací.
Když za mnou přišla dcera s tím, že se jí udělaly nějaké pupínky na zádech, tak i když se mi to nezdálo nijak vážné, okamžitě jsem s ní běžela na kožní, protože nechci, aby se kvůli něčemu trápila tak jako já tenkrát.
V současnosti, se líčím téměř každý den, protože moje pleť už má přece jen něco za sebou a bohužel je to na ní už vidět. A moc mě mrzí, že nemůžu jako některé čtenářky napsat: Nelíčím se, mám ráda svůj přirozený vzhled.
Hezký denJ
Barkl
Milá Barkl,
Moje tchyně má vitiligo na hřbetech rukou, a když se opálí, ještě více se ta místa bez pigmentu zvýrazní.
Ale řekla bych, že třeba lidé s lupenkou jsou na tom hůř. Těch se ostatní dokonce štítí, protože si myslí, že je to nakažlivé.
Nový komentář
Komentáře
Kamarádky dcera má vitiligo na nohách, drobné, ale od kotníků ke stehnům. V pubertálních letech jí to dost potrápilo, ale naštěstí už pochopila, že své hezké nohy nemusí schovávat.
No, nemoc... Je to nemoc asi jako mateřské znaménko, což je vlastně pravý opak. Je nemoc něco, se ničemu nevadí a nedá se to léčit? Nevidím důvod, proč s tím chodit k lékaři, nějaký světlý flíček stejně jako nějaké to znamínko má snad každý, ne?
Taky mám vitiligo, a to na břiše a trochu i na boku. Moje dětská lékařka to odbyla s tím, že to nic není, tak jsem jako dítě nad tím mávla rukou taky. Ani v pubertě mě to netrápilo, byla jsem takový menší dalmatin
O tom, že to je vlastně nemoc, jsem se dozvěděla až později na netu.
Na Saharu pamatuju, uzasne vonela.