Nemám žádný příběh, kdy bych se namalovala jako kraslice nebo zmokla v dešti či si patlala globin na oči. Ale vzpomněla jsem si na to, jaký býval za „totáče“ mizerný výběr kosmetiky, a především jak mizivé byly informace, které se o líčení a kosmetice vůbec daly získat. (Alespoň v době mého dětství a při životě na malé vesnici)  Byly to pro mne smutné časy. Já jsem ve svých pubertálních letech netoužila po dekorativní kosmetice proto, abych vypadala jako děva lehčích mravů, a oslňovala druhé pohlaví, ale proto, abych na svém těle něco schovala.

Mám na kůži na hrudi vitiligo, a jako odrůstající dítě a dospívají dívku mě to velmi trápilo. Když jsem si stěžovala mamince, tak mě vždy odbyla tím, že se přece nemusím nikde vysvlékat, a když nebudu nosit výstřihy, tak to nikdo neuvidí… atd. Nechápala jsem, co to vlastně mám na sobě za fleky, proč to ostatní nemají… atd. Že se jedná o poruchu pigmentu jsem zjistila až později, protože rodiče ani nenapadlo mě s tím vzít k lékaři.

Ale samozřejmě jsem se toho chtěla zbavit sama, a nejlepším způsobem se mi jevilo bílé flíčky samozřejmě opálit na sluníčku, no bylo to hrozné. Výsledkem byla červená kůže a bílé fleky zůstaly, jen byly díky té červené kůži ještě zřetelnější. Ale díky opalování jsem přece jen zaznamenala nějaký pokrok, objevila jsem tmavé opalovací krémy a oleje. Takový Nubian nebo Sahara byly moje nejoblíbenější a já je na sebe natírala i v zimě. Vzpomínám si, že hlavně Nubian nevábně voněl a mastil a špinil vše, co s ním přišlo do styku. Asi v 16 letech jsem objevila Dermacol a pudry a přestala svůj problém za problém považovat.

Teď když nad tím tak přemýšlím, vidím, že moje trápení bylo zbytečné. Škoda, že jsem tehdy neměla více informací.

Když za mnou přišla dcera s tím, že se jí udělaly nějaké pupínky na zádech, tak i když se mi to nezdálo nijak vážné, okamžitě jsem s ní běžela na kožní, protože nechci, aby se kvůli něčemu trápila tak jako já tenkrát.

V současnosti, se líčím téměř každý den, protože moje pleť už má přece jen něco za sebou a bohužel je to na ní už vidět. A moc mě mrzí, že nemůžu jako některé čtenářky napsat: Nelíčím se, mám ráda svůj přirozený vzhled.

Hezký denJ

Barkl

Milá Barkl,
Moje tchyně má vitiligo na hřbetech rukou, a když se opálí, ještě více se ta místa bez pigmentu zvýrazní.
Ale řekla bych, že třeba lidé s lupenkou jsou na tom hůř. Těch se ostatní dokonce štítí, protože si myslí, že je to nakažlivé.

Reklama