Tragický konec jednoho z nejoblíbenějších českých politiků Jana Masaryka, který byl nalezen mrtev časně ráno 10. března 1948 na nádvoří Černínského paláce pod okny svého bytu, zůstane pravděpodobně navždy neobjasněn.

Přestože se jeho smrtí zabývaly desítky odborníků, doposud se nepodařilo odpovědět na otázku, zda se jednalo o sebevraždu, vraždu či nešťastnou náhodu.

Shoda panuje jen v tom, že první šetření smrti někdejšího československého ministra zahraničí bylo nedbalé a účelově směřovalo jen k jednomu závěru: sebevražda.

„Svět nikdy nezažije, aby syn TGM byl československému parlamentu představen jako člen komunistické vlády,“ řekl prý Jan Masaryk svému příteli Arnoštu Heidrichovi krátce po únorovém puči.

A právě 10. března se měla rekonstruovaná vláda Klementa Gottwalda představit parlamentu. V této vládě zůstal Masaryk jen kvůli nemocnému prezidentovi Edvardu Benešovi, jehož slíbil neopustit ani v dobách nejtěžších.

Právě tuto skutečnost Masarykovi někteří zazlívali, on se ale držel posledního přání svého otce – nikdy neopouštěj Beneše – a také až do poslední chvíle věřil, že tak svému národu bude moci být ještě nějak prospěšný. Zároveň si ale uvědomoval, že spoluprací s komunisty se zpronevěřuje demokratickému odkazu svého otce.

Jan Masaryk spolupracoval s prezidentem Benešem už od roku 1940, kdy se v Anglii jako ministr zahraničí exilové vlády zapojil do československého odboje. V poválečné vládě měl ale jako šéf diplomacie jen málo času něco ovlivnit. Přesto se všemi silami pokoušel snahou o spolupráci Východu a Západu zastavit pád železné opony.

Lidé z Masarykova okolí se většinou kloní k sebevraždě, neboť o tomto způsobu ukončení života Masaryk v posledních dnech často hovořil. „Jeden den euforicky plánoval útěk na Západ a druhý den jako jediné východisko viděl smrt,“ vzpomínal jeho tajemník Antonín Sum.

Naopak dosud poslední vyšetřování Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) z let 2001 až 2003 učinilo závěr, že Masaryk byl zavražděn, pachatele se ale nepodařilo zjistit.

Při tomto šetření česká strana mimojiné požádala moskevskou prokuraturu o výslech někdejší plukovnice sovětské tajné služby Jelizavety Paršinové, která v letech 1945 až 1953 působila v Československu a později tvrdila, že zná identitu Masarykových vrahů. V době žádosti už ale Paršinová nežila.

Praha požádala Rusko i o zpřístupnění archívů, jež zůstávají zřejmě poslední nadějí pro objasnění Masarykovy smrti. V lednu 2003 však ruská generální prokuratura sdělila, že ony archívy jsou předmětem utajení.

Vzhledem k politickým postojům Jana Masaryka, mohla mít Moskva zájem na jeho odstranění. Masaryk neměl s moskevskými vůdci příliš vřelé vztahy.

Například v roce 1947 se nebál postavit Stalinovi, když se vzepřel požadavku odmítnout hospodářskou pomoc USA, tzv. Marshallův plán.

Podle další z hypotéz poslalo oné osudné noci domácí komunistické vedení, ve snaze dostat Masaryka na svou stranu, do jeho bytu komando pro materiály, jimiž ho pak chtělo vydírat. Masaryk se ale pokusil utéct po okenní římse, z níž spadl. K této verzi se přiklonil i vyšetřovatel ÚDV Jan Havel, který závěry šetření z let 1993–96 shrnul v knize Smrt Jana Masaryka očima kriminalisty.

Objasnění smrti Jana Masaryka ztěžuje zejména skutečnost, že první vyšetřování z roku 1948 již po necelé hodině převzala Státní bezpečnost, která neprovedla řadu expertíz.

Mimo jiné nezabránila manipulaci s tělem před fotodokumentací, i když většina fotografií se nakonec stejně ztratila, či nezaznamenala vzdálenost těla od budovy.

Až v roce 1968 se objevil náčrtek kriminálního inspektora, který ho ukryl před StB.

Než byl případ v roce 1968 znovu otevřen, zemřela řada svědků. Například už pár měsíců po Masarykově smrti spáchal sebevraždu lékař Josef Teplý, který ohledával tělo a který prý shledal na mrtvém známky násilí – uvedl to údajně v tajné zprávě, která se v roce 1951 dostala do USA.

Zatčena byla v 50. letech i lékařka, která zkoumala nedopalky z bytu a část expertízy zatajila před StB. Expertíza se ztratila a lékařka krátce po propuštění z vězení v roce 1961 zemřela.

Při posledním vyšetřování byly vypracovány znalecké posudky také od biomechaniků, kteří podle dopadu těla vyloučili spontánní pád i vysunutí bezvládného těla z okna. Z pitevního nálezu též vyplynulo, že padal pozadu. Jan Masaryk měl svislé oděrky na břiše, vzniklé asi od okna či od římsy. A podle odborníků je skok pozadu pro sebevrahy nezvyklý.

Zdroj: ČT

Reklama